07. 06. 2010

 

1. sv. Liturgie v chrámu v Mařaticích (Uherské Hradiště)

 

Po delší době využívání obřadní síně v Redutě v Uherském Hradišti, jsme v neděli 6. června 2010 poprvé sloužili sv. liturgii v chrámu. Je to hřbitovní kaple v Mařaticích. Byla postavena v 17. století. Patří Městu Uherské Hradiště a občas ho ve všední dny využívá římskokatolická církev k pohřebním obřadům. V současné době prochází rekonstrukcí. Ještě před pár lety sotva kdo doufal, že v nějakém chrámu v Uherském Hradišti budou znít po předlouhých časech pravoslavné bohoslužby. Modlitby, které mají smysl, Bůh slyší. Nyní můžeme chrám užívat pravidelně. Nutno podotknout, že jednání s uherskohradišťským římskokatolickým farářem P. Dujkou bylo velmi konstruktivní. Níže přikládáme několik fotografií:

 

  

  

  

31. 05. 2010

 

V rámci našeho permanentního úsilí o odkrývání kořenů naší pravoslavné víry a připomínání důležitých duchovních a historicky - kulturních vazeb Moravy a zemí Balkánu přinášíme příspěvek E. Ludmily Zacharové z letošní cesty po stopách sv. Sedmipočetníků.

 

 Květnové putování s anděly (17.5.- 25.5.2010) 

Je pondělí ráno, prší. Za několik hodin se na Moravě začnou vylévat vat řeky z koryt, a my začínáme putování po stopách svatých Sedmipočetníků – Cyrila, Metoděje, Klimenta, Nauma, Angelára, Gorazda a Sávy. Cílem naší cesty je Makedonie a Bulharsko. Chceme vidět stopy a odraz duchovního dědictví Velké Moravy. Máme v úmyslu natočit televizní dokument, pořídit fotografie, získat cenné informace a kontakty pro příští výpravu a samozřejmě také a zejména se poklonit ostatkům sv. Klimenta, sv. Nauma a mnoha dalších. Mými společníky jsou Petr a Petr, kameraman a fotograf, odborníci na slovo vzatí. První noc spíme u přátel v Srbsku. Po probuzení vyrážíme směr Skopje, krátce se zastavujeme poklonit se ostatkům sv. Prochora Pčínského, který je pouhých 300m od makedonských hranic. Pro celníky jsme výjimečnými hosty, není proto snadné se přes hranice tak lehce dostat. V hlavním městě Makedonie Skopji pak absolvujeme prohlídku nádherného chrámu sv. Pantelejmona z 12. století s jedinečnými freskami, které znamenají počátek renesance v Evropě. Chrám se tyčí vysoko nad městem, které z druhé strany lemují ještě na konci května zasněžené Šar planinské vrcholky. Doprovází nás skupina přátel z Makedonie a profesor Mitrevski, který nám pomáhá s tlumočením. Ale to v podstatě není potřeba. Skvěle se domluvíme i srbsky. Je až s podivem, že ač tak daleko od domova, necítíme se v této krajině nikterak cizí. Cestou k jihu zastavujeme v srbském klášteře sv. Jovana Bigorského, který před nedávnem částečně vyhořel. Zůstal nepoškozený jen chrám a část monastýrského konaku. Nicméně, jak tvrdil jeden z příznivců monastýru, nový konak bude ještě krásnější. A opravdu, práce tam jedou naplno. Některé budovy už stojí. Je nám dovoleno poklonit se svatým ostatků, mezi nimi je sv. Serafim Sarovský, Jan Křtitel, sv. Anna, sv. Marina ohnivá a mnoho dalších. Jsou na nás nesmírně hodní, nemají žádné námitky proti našemu fotografování a natáčení. Na závěr nám nabídnou makedonskou kávu v klasickém byzantském „sédišti“, ve kterém nás ponechají samotné, což je pro nás překvapením. Dále směřujeme k Ochridskému jezeru. Tento nádherný přírodní úkaz 700 m.n.m., lemovaný vysokými horami, poskytuje obyvatelům příjemné počasí i v těch nejparnějších dnech. Zastavujeme v monastýru přesvaté Bohorodice v Kalište. Zde nás zajímají skalní kélie mnichů a kostel ze 14.století. Vzpomínáme na naši návštěvu zde před 10lety, nebyla zde elektřina. Dnes je tomu jinak, což s povděkem přijímá Petr kameraman. Cenou za toto potěšení jsou jeho brýle, které vzápětí ztrácí na břehu jezera. V duchu přemýšlím, jaképak asi budou obrázky bez brýlí… Ubytování v penzionu Saraj narychlo sehnané přes internet nám nabízí výhodnou strategickou polohu ve staré části Ochridu. Pod námi se naskýtá pohled na nádherný chrám sv. Sofie, kousek dál jsou maličké chrámy přesv. Bohorodice Bolničky a sv. Mikuláše Bolničkého. Úplně dole u jezera je chrám sv. Jovana Kaneo a mnoho dalších, kterými nás provází a otevírá všechny dveře náš anděl strážný, sympatický makedonský průvodce Ilija. Jsme naprosto fascinováni a vědomi si této pomoci a proto fotíme a „točíme“ jak o závod. Doufáme, že se nám podaří alespoň částečně zachytit duchovní atmosféru pro ty, kteří zůstali doma. Jen 3 minuty cesty od našeho penzionu se tyčí Plaošnik, jeden z nejdůležitějších milníků a cílů naší cesty, (na tom jsme se shodli), chrám sv. Klimenta Ohridského a sv. Pantelejmona. U hrobu sv. Klimenta se pak  dlouze zastavuji, stojím, klečím a vyřizuji všechny ty vzkazy od farníků a od otce Klimenta. Zde si dávám obzvláště pozor, abych je dobře přetlumočila, několikrát se dokonce dívám do mobilu, kde mám nápovědu. Jsou to neopakovatelné chvíle a silné okamžiky, jakoby zapomínám na všechny ty všednosti a těžkosti, které mne čekají po návratu.  Večer pak všichni společně ještě jednou probíráme silné okamžiky. Jsme překvapeni návštěvou monastýru sv. Nauma, tento je vzdálen 30 km od Ochridu. Nádherný kostelík ze 17. století, velmi silná atmosféra a milý prodavač církevních předmětů, to je náš další anděl. V chrámu jsou ostatky sv. Nauma – srdce. Legenda praví, že jej uslyší tlouci ti, kdo mají čisté srdce. Atmosféru kazí skupina návštěvníků, kterým sděluje jejich průvodce v polštině historické nesmysly, nad čímž se téměř hroutím. Dalším problémem je tříhvězdičkový hotel poblíž.  Přemýšlím, že to je možná důvod, proč je v tomto monastýru nyní pouze jeden mnich. Po dvou dnech strávených v Ohridu a v jeho nedalekém okolí pokračujeme směr Prespanské jezero. Přejíždíme hory a na nejvyšším místě nad Ochridským jezerem zastavujeme. Přestože teplota vzduchu je něco málo nad nulou, na Balkán téměř nepochopitelné počasí, fascinovaně zíráme na mraky válející se v údolích pod námi. Naše další důležité cíle jsou Slivnický monastýr a kostel sv. Jiří z 11. století ve vesnici Kurbinovo, kde poblíž se údajně setkávají tři Makedonie – řecká, bulharská a makedonská. V tomto chrámu se nacházejí jedinečné fresky, taktéž počátek renesance. V celé Makedonii je tímto způsobem známý anděl nahoře vlevo nad ikonostasem. Fresky zůstaly s podivem zachovány ve velmi dobrém stavu, přestože kostel byl cca 300 let bez  střechy. A zde potkáváme našeho dalšího anděla, pána, který nám kostel ochotně otevírá. Na svém domě má namalované klíče od monastýru. Stačí jen u něj zazvonit. Tvrdí mi, že to je minimum, co on může pro chrám, který zde stojí 800 let, udělat.  Po cestě prší. Ostatně, téměř vždy, když jsme jeli pršelo a když jsme potřebovali fotit a točit, přestalo. Kousek cesty vezeme úplně promočeného kněze, tzn. že v autě, ve kterém je díky technice místo jen pro tři, se musí okamžitě najít čtvrté. Tento dobrý skutek je nám po zásluze vrácen, neboť získáváme, přestože, skoro vůbec nerozumíme dialektu, cenné informace, kterak se dostat do slivnického monastýru. Cesta byla krkolomná. Nejdřív jsme jeli po kamení a poté po kluzké červené hlíně, která při dešti způsobovala neuvěřitelný balet našeho vozidla a my se obávali zřícení do srázu. A tato legrace trvala dlouhých 5km.  Monastýr přesv. Bohorodice ve Slivnici, důležitý milník naší cesty, slavil loni 400 svého založení. Jsou zde jedinečným a netradičným způsobem vyobrazeni Sedmipočetníci, všech sedm vedle sebe v pořadí Angelár, Gorazd, Kliment, Cyril, Metoděj, Naum a Sáva. Poslední dvě kratičké přestávky a tečku za putováním po Makedonii jsme učinili ve významných střediscích vzdělanosti tehdejší a duchovních oázách dnešní doby, v monastýrech Veljusa a Vodača. Oba jsou živé a skvělé, čítají 8-10 sester, některé z nich jsme dokonce viděli.  V Bulharsku už nebylo takové množství zastávek, o to však jsou silnější. Veliký Preslav a Pliska jsou známé svými obrovskými archeologickými nálezy. A je to pravda. Nečekaným překvapením pro mne byly základy monastýru z 9. století, kousek od turistického centra. Na tyto byly, pro dokreslení představy, dostavěny některé zdi. Povalující se sloupy na zemi, byly původní. S větou „to musíš vidět“ mne tam Petr a Petr (že by andělé?) zanechali samotnou. Byla neděle ráno a já tak mohla prožít v tichu a samotě svou Padesátnici. Slova by na to nestačila. Upřímné díky.Další cesta vedla do chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Účastníky nedělní bohoslužby, nedaleko místa kdysi tak obrovského duchovního rozmachu, o kterém svědčily kameny, byly 4 ženy. Jak pravili naši makedonští přátelé – církev není o kvantitě, ale o kvalitě. Na závěr už jen heslovitě - v Plisce nás zaujaly základy obrovské baziliky Vzkříšení z 9. století, kdysi největší katedrále v raně středověké Evropě. Tato byla postavena v roce 875. Další dvě zastávky jsme uskutečnili ve skalních monastýrech, Basarbovském a Ivanovském,  pojmenovaných podle nedalekých vesnic. V Basarbovském, krátce po našem příchodu, přijal křest mladík v červeně kárované košili, nad čímž nesmírně jásal Petr kameraman, protože to byla jedna z posledních věcí, kterou do filmu potřeboval. Naše putování v Bulharsku jsme zakončili, jak jinak, než poděkováním při bohoslužbě v den svátku svatých Cyrila a Metoděje. Díky vám svatí Cyrile a Metoději i vám vyhnaným žákům z Velké Moravy – svatí Klimente, Naume, Angeláre, Gorazde a Sávo!

Eva Ludmila Z. 

18. 5. 2010

 

Narodil se nový člověk - z Ducha a z vody

 

Je to vždycky veliká radost na nebi i mezi námi na zemi, když se připojí k tajemnému Kristovu tělu nový člověk. V sobotu 15. května jsme se takto radovali nad malým Matyášem. Kéž kráčí po Božích stezkách až před tvář svého Stvořitele.

 

    

   

 

11. 05. 2010

 

Včely - tisíc kilometrů za pravoslavným nektarem

 

Skoro se mi o tom ani nechce psát. Patří to k těm pokladům, které je třeba uchovávat v srdci. Jenže jsou tu i další a možná je cosi z následujících řádků potěší a povzbudí na cestě hledání Boha a uvědomování si Jeho nedozírných darů, kterými nás zahrnuje. Třeba to někoho posílí v rozhodnutí jít dál a znovu za tím tichým, ale naléhavým vnitřním hlasem. Nemyslím ty silné ve víře a zkušené v proplouvání hlubinami pravoslaví, ale slabé, nerozhodné, ubohé a bezradné, prostě tak špatné pravoslavné jako já.

Řeklo by se, že dnes tu obyčejný hříšný člověk  sotva může zachytit nějakou Božskou inspiraci. V takovém chaosu, v takovém řevu zmítajícího se světa, uprostřed takového zmatení srdcí. Natož pak na internetu, nástroji to všeliké zhouby a předně pak odporného spektáklu satanova. A přece. Jako u všeho, co člověk užívá, i u internetu se jeho polarita určuje nikoliv samotnou jeho existencí, leč spíše jeho uživatelem.

Je to už hezká řádka měsíců, co se při pátání po pravoslavných pramenech na obrazovce mého booku objevil zvláštní název: "Monach a vlk". Jednalo se o krátký dokument o mladém mnichu, žijícím v dávno opuštěném monastýru kdesi v horách v jižní části Srbska. On a vlčice, divoká příroda a nad tím nade vším a v tom všem Bůh. Málokdy se stává, že mi něco pronikne s takovou naléhavostí do srdce, že se tím pak stále znovu zabývám a nemám pokoje, dokud to nerozřeším. Vložil jsem tehdy na tyto stránky odkaz pro případné zájemce o shlédnutí dokumentu (naleznete pod datem 10. prosince zde). A pak se to pořád vracelo. Nejprve jsem tedy přijal obecný závěr, že jednou se pokusím ten monastýr najít. Jenže to nestačilo. Žízeň se stupňovala a byla stále naléhavější, byla to jakási zvláštní přitažlivost. Nakonec bylo jasné, že dokud to neudělám, bude to ve mně volat a volat. Hlavně ne žádný výlet za senzací, to by byla předem ztracená věc. Zařadil jsem tedy do programu několik pracovních záležitostí, které beztak žádaly dokončení a pro jistotu nabídl účast dvěma duším, o kterých jsem si myslel, že by jim to mohlo být k užitku. Po cestě jsem je nazýval "chlapci" (a myslel jsem moji chlapci, prostě přátelé). Za kuropění jsme vyrazili. Odpoledne jsme již otevírali bránu monastýru Čelije. To je tam, kde je hrob svatého Justina Nového Čelijského. Měl jsem trochu obavy z návalu poutníků, protože jako naschvál, těsně před naší cestou ho Svatý sabor Srbské pravoslavné církve oficiálně zařadil do diptychu svatých (společně se svatým Simeonem Dajbabským). Ale Prozřetelnost nám byla nakloněna více, než jsme doufali. Byli jsme tam téměř sami a chvíli naprosto sami. Spočinout na hrobě světce, který chodil za našich časů po srbské zemi a hromovým hlasem probouzel národ z duchovní agonie je zajisté požehnáním a darem drahoceným. Chvíli jsme porozprávěli se setrou, popili kávu a trochu vody a pohnuli se k další pouti. Je velmi pravděpodobné, že přímluvy sv. Justina nám pomáhaly v průběhu další cesty. Naprosto nic se nepokazilo (například loni mi odešel nad Bělehradem alternátor...). Večer jsme již seděli v bytě mého přítele kněze v Kragujevci. Přivezl jsem knihu a některé materiály, o které žádal. Nedávno se mu narodilo čtvrté dítě a tak jsme na noc odputovali do nedaleké vesnice a byli uloženi ke spánku v  pohodlném domku. Ráno nás přítel vyzvedl a jeli jsme sloužit svatou liturgiji do malé vesničky s nedávno postaveným chrámem sv. Jiří. Byl právě svátek sv. Jiří, takže věřící slavili tzv. chrámovou slávu. Dostávalo se mi při liturgiji ze strany spolusloužících kněží veliké cti, takže jsem měl možnost se před národem dostatečně znemožnit. Díky Bohu za to. Ihned po sv. liturgiji jsme vyrazili průvodem kolem chrámu za zpěvu troparu ke sv. Jiří, pomodlili se na památku zakladatelky chrámu a pak pokrájeli několik slávských koláčů. Nakonec, jak jinak, jsme byli usazeni na nejčestnější místa ke stolu před chrámem a pojedli a pobesedovali s vesničany. Zde jsem, jako vždy, prokázal velkou zdatnost a profesionální kvality.

Po trachtaci jsme ještě stihli zavézt přebytky dobrot do jakéhosi polorozpadlého domku chudé rodině. Jedno dítě jim před časem uhořelo při požáru domku, další čyři jim sebral stát a se dvěma žijí bez elektřiny, bot, peněz, oken...

 

Odpoledne jsme se ocitli v překrásném monastýru Grnčarica. Bylo dusno. Sestra, o které jsem dosud přesvědčen, že to byl ve skutečnosti anděl, nám v chrámu právě vyprávěla cosi o monastýru, když se znenadání  rozezněl zvon. Na udivenou otázku nám odpověděla, že se blíží kroupové mračno. Zahřmělo. Začalo pršet a pršelo čím dál více, až nakonec nepršelo, ale padala voda. Stihli jsme ještě nakouknout do malebné kaple a pak vodou doběhnout do nedaleké návštěvní místnosti. Voda se začala měnit na led a kusy se zvětšovaly před očima až do průměru přes dva centimetry. Vrstva ledové drti na zemi neuvěřitelně rychle rostla. A to se opakovalo celkem třikrát. Igumena měla v očích slzy. Monastýr žije ze dvaceti hektarů pšenice a vinohradu... Sestry, na kůži promoklé, běhaly s neckami nahoru a dolů a snažily se zachytit alespoň nejhorší proudy vody, valící se do budovy. Když jsme odjížděli, všude hrnuly kalné potoky a místy byla kola auta na silnici téměř po osu pod hladinou. Noc jsme ztrávili v přepychovém bytě jedné skvělé duše v Kragujevci. Ještě jsme s ní stačili porozprávět o životě pravoslavných v Srbsku, Rumunsku i u nás.

Dalšího rána jsme se definitivně rozloučili s velkoměstem a vyrazili dolů, na jihozápad. Tam někde mezi horami měl být ukryt monastýr, jenž mne volal řadu měsíců neodolatelným hlasem. Jeli jsme serpentýnami přes hory, a zase do údolí podél řek a opět do hor. Cesta se postupně měnila v úzkou cestu, zpevněnou cestu, lesní cestu... Jeli jsme překrásnou přírodou. Bůh nám žehnal a svatý Justin se přimlouval až to horami dunělo. Kdyby pršelo, neměli bychom šanci. Nakonec jsme ho uviděli. 

Monastýr přilepený ke skále s chrámem svatých Archandělů v jeskyni se zbytky fresek ze dvanáctého století a dalším chrámem  svatého Mikuláše. Byl tam a vypadal přesně tak jako v dokumentu, ten obraz mám v sobě vypálen navěky. S monachem jsme se setkali a mohli porozprávět a taky mlčet a poslouchat se beze slov. Dozvěděl jsem se v tom krátkém setkání mnohem víc, než se dá popsat. Nyní mám klid. Hlas v srdci se ovšem neztratil. Zmohutněl a proměnil se v chór. Je to panychida nad světem. Už jsem snad pochopil slova starce Klimenta, který mi kdysi před lety na hřbitově nad monastýrem Sihastria řekl cosi o mé budoucnosti. Svatý Justin Popovič to nazval "Srna ve ztraceném ráji"... Ostatní je nesdělitelné.

S mnohými omluvami jsem na cestě z hor telefonoval představené do poslední stanice naší pouti, malého monastýru nad Gružanským jezerem. Velmi jsme se zpozdili. Chlapcům jsem způsobil nepříjemné pocity a bázeň, neboť uzoučké serpentýny nebyly lemovány žádnými svodidly a srázy byly velmi hluboké a strmé a já spěchal. Ale anděl byl bdělý a stroj spolehlivě pracoval. Konečně jsme zaklepali na dveře trapézy. Dvě sestry slavily svou slávu sv. Jiří (tři dny není půst) a tak jsme byli vystaveni nemalému pokušení. Opět jsem perlil. Povídali jsme dosti dlouho do večera. Jeden dobrodinec monastýru nás nazval včelami, neboť prý přelétáváme po Srbsku z květu na květ, abychom nasbírali co nejvíce blahodatného nektaru. Myslím že to bylo trefné. A taky to trochu bolí, protože Morava byla obdarována dříve než bratři Srbové a byla pozvána k cestě na večeři Beránkovu. A z tak velké blahodati dnes kvete tak málo květů..., že včela musí letět na kteroukoliv stranu stovky kilometrů, aby nalezla kvetoucí louku. V pět ráno byla jitřní, pak plánovaný rozhovor s igumenou, oběd a start - směr Morava. Dobrořečili jsme sestře Christině za její skvělou radu. Měl jsem totiž jisté obavy z přechodu šengenské (tedy srbsko - maďarské) hranice. Jeden z chlapců vezl nějakou liturgickou výbavu  a mé zkušenosti s maďarskými celníky nebyly pouze pozitivní. "Dejte za čelní sklo ikonu Přesvaté Bohorodice Jovanjské (monastýr s divotvornou ikonou Bohorodičky) a projedete bez problémů". Učinili jsme to a bylo tomu tak. Bohu díky za vše.

 

PS: jako mnozí jiní jsem dosud cítil hřejivý pocit na srdci, a dotek milosti, když jsem uslyšel ta tmy zpěv ptáků - to souvisí s modlením v noci, když se blíží rozbřesk. Teď cítím i oheň v nitru, když uslyším vytí vlka. Naštěstí to v běžném životě u nás není možné, protože se to nedá snést. Pokoušel jsem si po návratu pustit ten dokument - začíná totiž vytím vlčice. Musel jsem to po pár vteřinách vypnout. Jak říká s oblibou jeden z chlapců - prostě jsem to nedal...

KM