Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí (V. Vavřínek 2001).
09. 12. 2010
Chrámový svátek v Dolních Kounicích
4. prosince jsme putovali do Dolních Kounic - naší bývalé domovské církevní obce, abychom v den svátku sv. velikomučednice Barbory společně s domácími i dalšími poutníky oslavili tamější chrámový svátek. Svatou liturgii vedl vladyka Jáchym, spolusloužili otcové Cristian, Konstantin, Flaviu, Serafim a Kliment. Otec Konstantin - hostitel slavnostního shromáždění, připravil po liturgické oslavě důstojnou trapézu lásky. Níže přinášíme alespoň několik fotografií z radostné události.
06. 12. 2010
Několik požehnaných listopadových dnů v Srbsku
Jisté povinnosti, také touha po setkání s přáteli a hlavně cosi v nitru, co stále prahne po živých svědectvích o hledání Boha, nás v polovině listopadu "vyhnalo" na cestu na Balkán, do Srbska. Byli jsme tentokrát dva. Otec Karel, který sjezdil snad všechny pravoslavné strany, v Srbsku ještě nebyl a tak to pro něj byla vítaná příležitost zapíchnout další špendlík do mapy navštívených míst. Po příjezdu do Šumadije (centrální Srbsko), jsme začali ve velkém stylu. Hned druhého dne zrána nás přítel, kněz Saša, odvezl do malé vesnice několik desítek kilometrů od Kragujevce. Tamní chrám je zasvěcen svatému velikomučedníku Jiřímu a ten den byl právě jeho svátek. Sloužili jsme svatou liturgii a po ní navšítivili statek příjemných, obyčejných lidí, kteří Sašovi připravili beránka na odpolední oslavu. Sašova rodina totiž také slaví sv. Jiří jako svoji slávu (ryze srbská tradice, každá pravoslavná rodina slaví svoji slávu na svátek nějakého světce; sv. Jiří je velmi častá sláva, podobně jako sv. Nikolaj; slávu rodina přebírá zpravidla po hlavě rodiny, která si ji přináší z domova a tak se dědí z generace na generaci "po meči"). Odpolední hostina byla ještě v komorní atmosféře rodinného setkání. Plynule přešla do večeře a malý byt se zaplnil mnoha hosty. Seděli jsme s dalšími dvěma mladými kněžími a tak byla dobrá příležitost popovídat si o aktuální situaci v srbské církvi z pohledu samotných srbských kněží. Ocenili jsme nadhled, u nás dosti neobvyklou vzdělanost a poměrně vyhraněné názory obou kolegů. Cítili jsme se asi jako ryby ve vodě. Další den byl ve znamení malé pouti. Nejprve monastýr Ravanica. To je tam, kde spočívají ostatky svatého srbského knížete a mučedníka Lazara. Tam, před netleným tělem světcovým mi zazněla jeho slova: "Království pozemské je pro nízké, ale nebeské na věky věkoucí...". Otisky našich pneumatik směřovaly do krajiny, kde protéká řeka Morava. Tam, blízko sebe, se nachází šest monastýrů. Ten kraj se jmenuje Moravská svatá hora. Kdo četl některé příspěvky na těchto stránkách jistě pochopí, jaký ples rozechvíval srdce pravověrného Moravana v těch požehnaných místech. V jednom malém monastýru jsme mohli pobesedovat s otcem Nikolajem, bojovníkem v linii svatohorského starce Siluana. O takových věcech se obtížně píše, tedy zůstaňme při tomto konstatování. Malý, útulný chrám byl právě ve fázi výzdoby. Měli jsme možnost promluvit s ikonopiscem Dejanem a jeho spolupracovníkem Zoranem. Myslím, že nebývá úplně běžné, aby v jednom malém chrámu myrotočily dvě ikony. Tam tomu tak bylo. Jedna z nich, větší ikona Bohorodice, měla za krátkou dobu putovat do monastýru Valaám. Krůpěje byly zcela zřetelné na pokrovu Bohorodice. Pokusil jsem se to vyfotit. Ráno dalšího dne jsme přišli k Sašovi, abychom se rozloučili. Snídaně se protáhla. S jistým zpožděním jsme pak zamířili na severozápad. Občas jsme bloudili, několikrát se vraceli a nakonec, ve městě Valjevo s pomocí místního zbožného opilce, vyřešili poslední rébus a stoupali serpentínami do kopců, pak klesali a zaparkovali před monastýrem Lelič. Nikým nepozorováni jsme vzali za kliku chrámu a vstoupili dovnitř. Nebylo tam nikoho. Tam, ve předu po pravé straně nacházel se kivot s ostatky svatého Nikolaje Žičského a Ochridského (Velimiroviče). Každý pravoslavný Moravan i Čech by měl znát řeč tohoto světce, pronesenou při svěcení našeho mučedníka Gorazda (Pavlíka), aby pochopil, proč je dobré putovat do Srbska. Posléze dorazila skupinka fešně oděných turistů a tak jsme opustili svatyni. V místním obchůdku otec Karel zakoupil za výhodnou cenu zlatý protopresbyterský kříž a já krabičku s kadidlem a jednu ze dvou toužebně hledaných knih Rafaila Karelina (O svatosti manželství). Druhou (O mnišství) jsem v regálech, bohužel, nenalezl. Nákupem v hodnotě přes jedenáct tisíc dinárů si otec Karel získal respekt obrovského monacha s kostěnou sponou ve vlasech, který svižně přepočítával dináry na eura. Dobrý byl jistě ten bratr. Nastartovali jsme starého Forda a serpentínami po pár kilometrech dospěli do monastýru Čelije. Zaparkovali jsme kousek před nově budovaným byzantským chrámem svatého Sávy. Za pár okamžiků jsem již ležel opět na hrobě světce hromového hlasu - svatého Justina Čelijského (Popoviče). To byl další moment, o kterém nelze psát. S igumenou jsme dobře porozprávěli o bolestech světa a popili skvělou kaficu. A pak hajde zpátky na jih. Za tmy a s tradičním zpožděním jsme přistáli v "domovském" monastýru nedaleko Gružanského jezera. Igumena ještě stále slavila svou "Džurdževdanskou slávu" (slaví se tři dny...) a večeře proto stála za to. Druhého dne za jitra jsme počali sloužit svatou liturgii. Sestry přesně věděly kde zpomalit, aby kněz mohl důstojně přečíst modlitbu, a srdce je vedlo do tklivého tónu tam, kde to odpovídalo fázi bohoslužby. Představená nám pak věnovala neobvykle mnoho času v rozhovoru, takže jsme mohli zevrubně probrat co bylo třeba. Odpoledne nám svědomí nedalo a vnutili jsme se do úderky k sestře Anastasiji. Chlapskými rozmachy jsme štípali dřevo, zatímco ona je odvážela někam do sklepení. Doma na to nemám čas, tak alespoň zde, pomyslel jsem si při tom. Večer jsme dostali privilegium zúčastnit se večerní bohoslužby v kapli, kam "obyčejní smrtelníci" nemají přístup. Po bohoslužbě následovala instruktáž kterak lapati myši do pastí, které jsme přivezli jakožto dar jedné dobré duše, jež v monastýru nějaký čas pobývala. Málokdy jsem sestry viděl tak srdečně se řehtat, jako při naší přednášce... Následujícího dne přikvačil okamžik rozloučení. "Nafasovali" jsme od pečlivých sester proviant na cestu a vyrazili na Bělehrad. Tam čekala dobrá sestra Mája s knihami od otce Nikolaje (byly jeho osobním vlastnictvím a věnoval je nám; hotové poklady...). Odbočka na Slovensko není v Maďarsku označená. Pravděpodobně kvůli poněkud zvláštním bilaterálním maďarsko-slovenským vztahům. Byli jsme bludně svedeni na přivaděč do centra Budapešti, ale nedali jsme se. Udělali jsme, k divokému údivu maďarských řidičů, na přivaděči tzv. "kristiánku" (neplést si se známým mitroforním protojerejem z Moravy...). Známe Maďary, řekli jsme si a vydali se směrem na Rakousy. Volba se záhy ukázala býti zcela správnou. V pozdních nočních hodinách pak utichl zvuk motoru starého Fordu před rodnou kelií v Chřibech.
Díky a sláva Bohu!
Níže je několik fotografií z pouti (aparát tentokrát zahálel, nějak to prostě nešlo...)
02. 11. 2010
Potvrzena autenticita ostatků sv. Maxima Vyznavače
Francouzsští vědci potvrdili, že ostatky, nalezené letos v srpnu v monastýru v gruzínském městě Tsagari, jsou skutečně ostatky sv. Maxima Vyznavače. Speciální konference věnovaná této události se uskutečnila v pondělí 25. října v Mládežnickém centru katedrálního chrámu Svaté Trojice. Účastníci hovořili o detajlech nálezu a životě samotného světce. Jak jeden z nich zdůraznil, dosud byla známa pouze část ostatků svatého Maxima, která je uchovávána ve Svaté zemi.
Předpokládá se, že se monastýr ve Tsagari po tomto objevu stane jedním z větších poutních center.
Svatý Maxim se narodil v Konstantinopoli. Opustil vysoké postavení na dvoře, stal se mnichem a igumenem jednoho z monastýrů nedaleko od hlavního města. Je pokládám za jednoho z největších theologů a obránců pravoslavné víry. Nejznámější je jako vyznavač a odpůrce tzv. hereze monoteletismu. Zatímco monofyzitská hereze tvrdila, že Kristus má jen jednu přirozenost, monoteletisté tvrdili, že je v Kristu pouze jedna vůle. Svatý Maxim se protivil takovému učení a stal se odpůrcem jak patriarchy, tak i císaře. Kvůli vytrvalosti ve vyznávání pravé víry byl mučen, pronásledován, vězněn a nakonec, s vyříznutým jazykem a useknutou rukou, odsouzen k doživotnímu vyhnanství v pevnosti nedaleko od dnešního města Tsagari, kde 13. srpna roku 662 odevzdal svou duši Pánu.
Zdroj: radiosvetigora.wordpress.com
29. 10. 2010
Svátek sv. Rostislava, knížete Velkomoravského - náš chrámový svátek
Po roce jsme dospěli opět ke dni radosti, naší chrámové slávě. Letos jsme s Boží pomocí ozdobili tento velký den dalším příspěvkem k zvelebování naší kaple - položili jsme novou dřevěnou podlahu. Hospodin jistě nezanechá bez odměny ty, kteří se na tomto díle účastnili. Připutovali poutníci, kteří u nás nikdy nebyli. Svatou liturgii vedl vladyka Jáchym a spolusloužili čtyři moravští kněží. Vladyka věnoval naší svatyni vzácný antimins, podepsaný svatým mučedníkem Makariem, biskupem Orlovským a Sevským. Nečekané a blahodatné překvapení pro nás všechny! Po svaté liturgii následovala tradiční trapéza lásky. Poslední poutník opouštěl naši obec v pozdních večerních hodinách. Sláva Bohu a díky za požehnání našemu ochránci, moravskému světci trpiteli a mučedníku svatému knížeti Rostislavu. Zde je několik fotografií z radostné události:
