3. srpna 2010

Před svátkem svatých Sedmipočetníků - sen Moravanův

Píše se rok 2013. Léto je ve své polovině a jindy kvapící život v malé zemi uprostřed Evropy znatelně zvolňuje tempo. Jindy miliónový proud Moravanů, Čechů a dalších, proudící tradičně na chorvatské ostrovy a pobřeží, je letos pohublý. Stránky novin a magazínů téměř nehovoří o skandálech celebrit a pochybných financích politiků a stupidní, prefabrikovaná zábava mizí z televizních obrazovek. Lidé v tramvajích čtou četné články o duchovních a kulturních národních kořennech, sledují televizní dokumenty a debaty o zakladatelích moravské národní (duchovně-kulturní) identity. Už se k ní neostýchají veřejně přiznávat, protože se jim kvůli tomu už téměř nikdo nevysmívá. Po celé zemi se konají četné poutě za hojné účasti věřících křesťanů i nekřesťanů a dokonce i společenských elit. Na svatá místa jich proudí davy a není třeba je lákat doprovodnými atrakcemi ani megakoncerty známých zpěváků a hudebních skupin. V křesťanských chrámech jsou nezřídka vidět ikony svatých Cyrila, Metoděje, Gorazda, Klimenta, Angelára, Sávy, Nauma... a je slyšet zpěv modliteb a služeb, ve kterých znovu a znovu zaznívají ta jména.

   Leč, dosti už, je tu procitnutí ze sna. A je kyselé, zároveň nahořklé, potemnělé a dosti studené. Na televizních obrazovkách se míhají tragikomické postavy amerických hrdinů, zběsile kolem sebe střílejících projektily z nekonečných zásobníků a kosících nepřátele "svobodného světa". Moderátorka počasí hlásí, že od východu se blíží studená fronta, která zasáhne v nejbližších hodinách také "Česko", zejména Zlínský a Jihomoravský kraj. Tomu předchází sdělení, že také u nás, v Čechách, byly překonány teplotní rekordy. Například v Brně prý naměřili 36,2 stupňů. Nejčtenějšími zprávami na internetu jsou podle aktuální statistiky udivující výdaje Mirka Topolánka a že nějaká Eva Farna řádila na pódiu v roztrhaném oblečení a bylo jí vidět až ... kdoví kam. Novinové stránky jsou napuštěny jedem zbytečných textů, jejichž headliny se navzájem překonávají ve stupiditě ve snaze upoutat pozornost čtenářů. Ti jsou již značně přiotráveni a neschopni dnes zaznamenat to, co jimi ještě včera otřáslo. Proud Čechů valící se na chorvatské pobřeží je skutečně o něco slabší než obvykle, prý kvůli ekonomické krizi. O svatých Gorazdu, Klimentu, Angeláru, Naumu a Sávovi tu skoro nikdo nic neví, ba většina ani neslyšela.

   Jaký soumrak ducha, jaká degradace kultury, jaká potemnělost zevnitřní! Národ tápe v pološeru smrtícího konzumu a jistotu hledá u veliké a mocné modly peněz. Ta postupně pojídá čím dál více nešťastníků, ani nedospělými dětmi nepohrdá. A zbytky formálního či ideologického křesťanstva se postupně odříkají jediného pravého Boha a upadají do otročení veliké modle. Už se jim zajídá zaujímání křesťanských póz. Žijeme přece v jedenadvacátém století a je třeba podávat stále větší výkon, abychom byli úspěšní. Na nějaké zbytečné křesťanské rituály není dnes čas ani vůle. Chrámy zejí většinou prázdnotou, pokud se nepočítají turisté ve velkých městech. Jen o nedělích křesťané realizují svoji náboženskou svobodu. V pondělí se pak vracejí do "normálního života".

   Z lidského hlediska poněkud frustrující realita. Víme ovšem z dějin, že právě v dobách velikého temna a nemoci lidského srdce Bůh, ten jediný pravý a živý, probouzí své nové služebníky, proroky, svědky (martyry - mučedníky). Boží úradky jistě nelze projektovat lidským rozumem, ale, cožpak není tato naše doba již dostatečně temná a nemoci srdce velmi závažné? Je přece těhotná absencí opravdové lásky, zvrácenostmi všeho druhu, zrelativizováním veškerých hodnot, nejhrubší lží a masovou modloslužbou. Kam ještě hlouběji padnout? Vždyť se zdá, že satanův plán rozšíření nového náboženství, totiž vytvoření od pravého Boha odpadlé a modle konzumu otročící, lehce ovladatelné "monetární společnosti", je, alespoň "u nás, na Západě", téměř dokončen.

   To ale znamená, že přichází čas naděje. Čas velikých činů Hospodinových. Čas Božích proroků a svědků. Scéna je připravena pro vystoupení nových služebníků Božích. Unavený, ponížený a falešně šťastný národ musí uslyšet jasné poselství o naději, nedvojsmyslné slovo o skutečném štěstí. Zřetelnou výzvu k návratu domů. Slova národ, vlast, oběť, láska, víra musí získat zpět svůj pravý obsah. Ve společné vlasti nechť prosperují národy Moravanů, Čechů, Slováků ... a dalších ve vzájemné úctě a respektu.

   Bohužel, zvláště Národ Moravský nashromáždil mnohé dluhy vůči svým duchovním rodičům, svatým Sedmipočetníkům, když na ně téměř zapomněl, jejich svatými, láskyplnými a moudrými naučeními se neřídil a nechal si dokonce vnutit jedovatou a veskrze zlovolnou myšlenku, že snad vůbec neexistuje. Díky své zplytčelosti a otupělosti byl za neustálého zaříkávání umělými definicemi národa vytržen ze svých kořenů, nechal si vygumovat paměť a téměř ztratil kontinuitu. Namísto toho mu byla podsunuta role folklórního skanzenu. Ano, Moravský národ si za to vše do značné míry může sám. Uzdravení a náprava je možná pouze skrze odhodlanou a upřimnou snahu o návrat k sobě samému. Je třeba z nánosů falše a cizích vrstev vykopat původní základ, na kterém byl postaven. Základ, který kladli svatí Sedmipočetníci.

   Nyní přichází výborná příležitost rozhodnout se k návratu. Blíží se dvě mimořádná výročí, která se potkají za tři léta, v roce 2013. Tehdy to bude 1150 let od příchodu svatých Cyrila a Metoděje a jejich spolupracovníků na Moravu a zároveň 1700 let od vyhlášení Milánského ediktu, který křesťanství formálně zbavil pronásledování a postavil jej na roveň jiným náboženstvím v tehdejší římské ekumeně. Tři léta nejsou ve srovnání s mnoholetím deformace a úpadku mnoho, ale mohlo by to být dost na rozhodující obrat ve směřování, totiž k vykročení nazpět, domů. Jsme již dostatečně zdecimování živořením v cizině, mezi sviněmi (viz Lk 15, 11 - 16). Je čas přestat se bát hloupých poznámek a obvinění z nacionalismu, strachovat se o to co bude zítra, když nebudeme otročit veliké modle, je čas odmítnout ponižující roli tupého příslušníka monetární společnosti, vyznávající satanovo "nové náboženství". Je čas sloužit Hospodinu.

   A za tři léta se mnohé z dnešního snu Moravanova může stát realitou. A možná pak dobrý Bůh Otec dopřeje vracejícím se synům další tři léta a možná pak ještě další tři.... Zůstat sedět mezi sviněmi v cizině je smrt. Být na cestě znamená najít smysl života, získat naději a směřovat ke skutečnému Životu.

   Vstaňme a pojďme domů...

KM

29. 7. 2010

Svatba služebníků Božích Petra a Markéty

   Snoubenci si zvolili datum 24. července. Oba pocházejí z velkých měst, ale rozhodli se pro život na venkově, "po starém způsobu". Domek, příroda, domácí zvířata...Zasnoubili se před několika měsíci na Hoře sv. Klimenta v Chřibech. Toho svatebního dne bylo pod mrakem a občas pršelo. V dosahu nebyl žádný pravoslavný chrám a tak jsme nakonec všichni akceptovali, že svatba se bude konat na louce u lesa, kdesi na kotárech za Bojkovicemi. Kde se vzalo, tu se vzalo překvapivé množství svatebčanů. Všichni statečně mokli při sv. liturgii a svatebním obřadu. Místo dlouhého popisování si prohlédněte několik fotografií:

28. 06. 2010

Den sv. Víta roku 1389 a dnešní Evropa - zamyšlení

 Dnes je tomu právě 621 let. 28. června toho roku 1389 na Kosově poli stály proti sobě dvě armády. Jedna pod velením tureckého sultána Murata, druhá v čele s knížetem Lazarem Hrebeljanovičem. Výsledek oné strašné bitvy lze dnes z historického hlediska jen velmi obtížně interpretovat. Zprávy o ní jsou oděny do hávu, v němž bývají oděny legendární příběhy. Pravdou je, že zahynul sultán Murat a zahynul kníže Lazar. Turecká vojska se po bitvě musela stáhnout kvůli těžkým ztrátám a srbská území se v následujících desetiletích stala vazalskými. Mnozí označují výsledek střetnutí jako zánik Srbské Dušanovy říše. Zatímco s historickou interpretací "Kosovské bitvy" máme značné obtíže kvůli naprostému minimu relevantních svědectví a zaznamenaných historických faktů, duchovní - a tedy pro dnešního křesťanského Evropana rozhodující odkaz té události, je zcela zřetelný a jasný.

   V životě každého člověka přicházejí okamžiky, kdy je nevyhnutelně třeba volit. A volba pak mívá zásadní, dokonce osudový vliv na jeho další život. Takové momenty existují také v dějinách celých národů. Před knížetem Lazarem vyvstala nutnost takové volby právě před oním osudným červnovým ránem. Království pozemské nebo království nebeské? Zvolí-li pozemské, uchová si zřejmě postavení vládce srbských držav, relativní klid pro všechny poddané a samozřejmě vlastní hlavu na krku. A ušetří moře krve svých předních mužů a životy nesčetných věrných. Stačí se poddat přesile, vyjednat snesitelný tribut a ... ve svém svědomí si za pomoci logických argumentů vysvětlit, že to není zrada Krista a Jeho Kříže. Zvolí-li Království nebeské a zachová-li věrnost Kristu a Kříži, je velmi pravděpodobné, že ztratí království pozemské a možná přijde o hlavu. Bude prolito moře křesťanské krve. A jeho državy stejně vazalskému údělu neuniknou. Pro dnešního pragmatického €vropana by za takových podmínek byla volba pravděpodobně jasnou záležitostí. Jenže kníže Lazar nebyl takovým pragmatikem. Jako dvaceti šestiletý viděl, jak se v jihozápadním rohu chrámu sv. Archanděla u Prizrenu zatahuje bílý mramorový poklop s vysokým reliéfem na pohřebním sarkofágu s ostatky sv. krále Štěpána Dušana (Nemanjiče). Miloval svou otčinu a miloval Krista. A jeho věrnost a láska ke Kristu ho přivedly k poznání, že pozemské království je dočasné. A nebeské na věky. Zvolil nebeské. Přišel o pozemské i o hlavu. A Kosovo pole se přepilo křesťanské krve. Legendy praví, že rudé pivoňky, které tam dodnes kvetou, byly původně bledé. Zrudly od krve Lazarových junáků a mučedníků. Kosovo pole se stalo symbolem cti, statečnosti, sebeobětování, víry ve svatou budoucnost v nebeském království, věrnosti Kříži a lásky ke Kristu. To se učí každý Srb od útlého dětství.

   Ten rozhodující boj se tehdy odehrál v srdcích svatého knížete Lazara a jeho věrných. V srdci každého evropského křesťana leží takové Kosovo pole. A je obklíčeno nepřítelem mocnějším, než byly hordy sultána  Murata. A je třeba volit: království pozemské nebo království nebeské... Průmětnice tisíců těchto "Kosovských bitev" se jmenuje Kosovo a Metochije a nachází se v dnešním Srbsku. Tam se také nakonec živě zobrazí výsledek všech osobních i celonárodních "Lazarevských voleb". Je moudré pozorně sledovat, kdo a jak v Evropě volí. Pozná se to podle toho, jestli se na Kosově poli postaví pod Kříž nebo na druhou stranu. Se svatým velikomučedníkem knížetem Lazarem nebo proti němu...

KM

20. 06. 2010

Prostřednictvím odkazu níže se můžete podívat, co říká starec Kleopa o modlitbě (tedy pokud rozumíte rumunsky, případně anglicky nebo také srbsky):

http://www.youtube.com/watch?v=HK0st81Hbvw&feature=player_embedded