Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí (V. Vavřínek 2001).
19. 06. 2011
Nedělní škola
V dnešní pravidelné nedělní škole jsme se v předmětu "pravoslavný křesťan a příroda" věnovali praktickému nácviku sběru lipového květu. Pomůcky (lipové větve) opatřil bratr Bohumír v rámci nezbytného prořezu rozložité lípy, jejíž větve dotíraly na jeho horskou kelii. Všichni studenti dosáhli výborných výsledků a v rekordním čase natrhali značné množství léčivých snítek. Zde jsou tři fotografie:
19. 06. 2011
Panychida u Vyškovce
Na Trojiční zádušní sobotu to nebylo možné, ale včera se podařilo. V lesní tišině, ve vysoké trávě, ukryt před zraky případného kolemjdoucího, stojí malý, prostý, neumělou rukou vytvořený pomník. Je na něm napsáno, že v tom místě leží třicet dva padlých rumunských bojovníků z II. světové války. Takových míst je v tom kraji vícero. Dvě z nich jsme vyhledali a na tomto jsme odsloužili za padlé panychidu. Bylo třeba napřed se k pomníku prosekat bujným porostem. Díky prozíravosti bratra Bohumíra, který s sebou vláčel cestou necestou kosu, byl pomník vysvobozen ze zeleného sevření. Zpívali také ptáci a k vůni kadidla připojily své omamné vůně černé bezy a lípy.
Na ty, na které nikdo v modlitbách nevzpomíná, zvláště na ty, kteří za vlast a za víru pravoslavnou životy své položili, rozpomeň se Hospodin Bůh v království svém vždycky, nyní i příště až na věky věků. Amen.
Podívejte se na několik obrázků.
28. 05. 2011
"Když nechce Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi"
Náš národ, který dosud promrhal téměř všechny příležitosti chopit se nabízené Boží milosti a spasit se, činí tak i v našich dnech a to s důkladností, ze které mrazí. Nejeden báťuška v misijních církevních obcích (a to jsou, upřímně řečeno, až na několik málo výjimek všechny) zpytuje sám sebe a své úsilí a přemýšlí, jak "dovléci" churavý lid ke svatému prestolu, aby se vzpružil sjednocením s Bohem skrze Jeho Tělo a Krev. Chapadla světa jsou ovšem příliš silná. "Koupil jsem pole a jdu je obhlédnout". "Koupil jsem voly a jdu je vyzkoušet". "Oženil jsem se...", "přijela mi návštěva, jedu na návštěvu, opravuji pračku, jsem unavený, jsem mrtvý...". Není čas pro cestu do chrámu. A tak je zde možná jedno inspirativní řešení:
KM
16. 05. 2011
Kavárenská glosa
Sedě a čekaje hodinku na další povinnosti v maloměstské kavárně, beru do ruky pero a svůj ošumtělý blok a zapisuji nořící se myšlenky. Cestou z velkoměsta jsem totiž v obstarožním Fordu zapnul rádio, abych po delší době zjistil, co se děje ve světě. Zprávy již běžely. Jsou prý obavy, že Portugalci odmítnou podpořit jakousi smlouvu, neboť by mohla být pro zemi škodlivá. Ale ještě hůře jsou na tom prý Řekové. Jejich ekonomika není schopná naplnit parametry zakotvené v podmínkách evropské finanční pomoci. Mnozí ekonomové dokonce tvrdí, že státní krach je nevyhnutelný. Řecko je totiž velmi zadlužený stát. Lid stále silněji protestuje proti zvyšujícímu se tlaku ze strany vládní garnitury, která se snaží vyhovět požadavkům unijních partnerů.
Bylo by možná zajímavé prozkoumat, jak se vlastně Řecko do hluboké dluhové pasti dostalo. Mluvil jsem shodou okolností na toto téma nedávno s jedním řeckým režisérem. A ten mi sdělil, že dvě poslední řecké vlády byly zkorumpovány a díky tomu se věci vyvíjely tak, jak se vyvíjely. Kým že to byly zkorumpovány? Celý akt byl vždy "režírován" jednou mocnou evropskou zemí, říkal ten režisér. A nyní si ta země klade podmínky a dělá různé návrhy. Například by prý Řecko mohlo té zemi prodat Akropoli a ta země by tam pak vzala pořádně do ruky turistický ruch. Státní dluh by se potom jaksi vygumoval. Poslední návrh je prý na odkoupení dvou řeckých ostrovů za podobných podmínek jako v případě "Olympu".
Z celého toho zvěstování čišela těžko neregistrovatelná snaha přestřihnout Řekům pupeční šnůru jejich kulturní a duchoví identity a přimět je k poslušnosti. Cosi podobného se již mnoho let děje také v Srbsku (dřívější Jugoslávii). Neustále živený a politicky podporovaný antagonismus vůči Rusku do tohoto obrazu rovněž docela zapadá, uvědomíme-li si, že všechny tyto národy charakterizuje silné povědomí o své duchovní a kulturní identitě a historii, na kterou jsou tamější lidé hrdi, a které se nechtějí ani za €vropský groš vzdát. A ta identita souvisí s pravoslavnou vírou.
Rusko je na tom, ovšem, ve srovnání s Řeckem podstatně lépe. Je to náramně veliká a mocná země.
Snažil jsem se pana režiséra nějak potěšit poznámkou, že tamní lid ještě bojuje a v tom je naděje. A když národ o svou duchovní identitu nebojuje, dopadne jako my, podotkl jsem s tím, že naše národní hrdost je nyní již zcela závislá na výkonu, jaký podají naši hokejoví reprezentanti při snaze dostat kus tvrdé gumy do sítě na druhém konci ledového obdélníku.
Jedno posituvum ovšem z neveselé rozpravy přece jen zaznělo. Řecký národ se sice odvrací od svých politiků, ale opět začíná hledat podporu ve své pravoslavné církvi.
A tak mne napadá, jestli by nebylo pro nás lepší, kdybychom padli do opravdu, ale opravdu bezedné dluhové propasti. Možná by se pak náš národ v bezvýchodné situaci rozpoměl z čeho vyrostl a díky čemu a díky komu existuje a dosud přežil. A možná by pak po krachu stávajícího modloslužebného státu přinesl sám sebe Bohu jako kající oběť bezelstnou a čistou.
Jak by to vypadalo? V principu tak jak to udělal tento kozlík:
KM