Monašení v monastýru Kamenac

Je tomu přesně čtrnáct dnů, co jsme se vrátili z monastýru Kamenac v Srbsku. V živé paměti máme vzpomínky na pokojnou atmosféru kláštera, obětavé sestry, nádherné zpěvy při sv. liturgii. A také na dvě mladé poslušnice. Minu a Maju. Obdivovali jsme jejich pevné rozhodnutí odřeknout se nabídek tohoto světa a následovat Krista bez kompromisů. Nyní jsou již hotovými  monaškami. Níže přinášíme krátký text a několik fotografií z tohoto velkého dne pro obě nové sestry. Přejeme jim, aby jim Bůh žehnal, chránil je a jako své věrné služebnice dovedl do svého Království.

Dne 30. srpna  2009 v den svatých mučedníků Patrokla a Myrona Jeho Přeosvícenost Chrizostom, biskup Žičský sloužil svatou archijerejskou liturgii v monastýru Kamenac, společně s hostem biskupem Šumadijským Jovanem a duchovenstvem Žičské a Šumadijské eparchie. Vladyka Chrizostom v průběhu sv. liturgie v chrámu zasvěceném Narození Přesvaté Bohorodice zamonašil poslušnice Minu a Maju a dal jim jména Irina a Christina. Ve své arcipastýřské besedě vladyka Chrizostom řekl, že místem setkání Boha a člověka je Církev Boží, ve které se přináší nekrvavá Oběť Těla a Krve Kristovy. Liturgie je největší radost a největší hostina, kterou můžeme zažít v tomto světě. Na konci besedy biskup Žičský objasnil, v čem spočívá podstata mnišství. Zříci se všeho a jít za Kristem.

_{(Text i foto převzato z webu Šumadijské eparchie SPC; překlad: Kliment).}

Balkánská anabáze II

Je čtrnáctý srpen brzy ráno. Jako závan večerního větříku uplynuly dva týdny od naší první výpravy do Srbska a je třeba vydat se opět na pouť. Tam, kdesi uprostřed horkého Balkánu, čeká v malém monastýru na kraji lesů dcerka až ji odvezu domů. Jistě se těší na svého otce i na návrat domů. Takto uvažuji a nasedám do auta. Netuším, jak se mýlím, ale to vyjde najevo až později. Cestou ke slovenské hranici postupně zastavuji u pěti benzínových čerpadel a pokouším se získat slovenskou dálniční známku. Marně. Teprve na hranici mám konečně štěstí. To je ovšem draze vyplaceno lichvářským kurzem přes 30 Kč za euro. Odmítám propadnout znechucení hned na počátku cesty a dělám, že mi to vůbec nevadí. Na vzdálenějším konci slovenského hlavního města nějakou chvíli čekám na bratra Romana. Roman již před čtrnácti dny projevil zájem o účast na této druhé cestě. Nenechal se odradit ani barvitým líčením událostí na šenghenské hranici při mém prvním návratu do naší milé Evropské unie. Co z toho bude mít, říkám si. Cesta jeden den tam, druhý den zpátky, horko, kolony Turků na ucpané hranici, hraniční kontrola na maďarský způsob... Opět se mýlím. Výčet problémů na jedné straně není úplný, na druhé nebude odpovídat realitě. Ale to vše mám teprve zjistit. Přijíždí velký Citroen a Roman přestupuje ke mně do auta. Startujeme směr Maďarsko.  Bez problémů mineme po obchvatu Budapešť, projedeme pláněmi pusty a jsme na hranicích se Srbskem. Po obvyklé krátké proceduře vjíždíme na území cílové země. Po pár kilometrech zastavujeme u čerpadla a měníme eura na srbské dináry. A hajde dolů do Šumadije. Šumadije je kraj v centrálním Srbsku. Šuma je v překladu les a skutečně tam lesy jsou, i když jich dříve muselo být nesrovnatelně více. Jinak by sotva byly příčinou názvu oblasti. Krajina tak trochu připomíná podhůří Beskyd a Beskydy samotné. Jenže co to? Jsme ještě daleko před Bělehradem a najednou si všímám červeně svítící kontrolky dobíjení akumulátoru. Ouha! To nevěstí nic dobrého.  „Máme asi problém s alternátorem“, říkám Romanovi. Ten postupně vyjmenovává všechny možné příčiny proč se závada objevila. To mne ovšem nikterak neuklidňuje. Po delší rozpravě na horké téma vypínám světla i klimatizaci. Hlavou mi běží film o našem návratu, který končí kdesi v cizí krajině uprostřed noci s vybitou baterií a velmi ponurými vyhlídkami na řešení krizové situace. Roman několikrát naznačuje, že bychom mohli navštívit nějaký servis. Prý takové bývají u některých čerpadel. Míjíme několik pump. Konečně jedna se správným symbolem na informační ceduli. Zastavujeme. Otvírám kapotu motoru a zírám do útrob stroje. Ani nedoufám, že bych tam mohl spatřit něco, co by nás vysvobodilo z prekérní situace. Roman hbitě kapesním nožem odšroubovává zátky na jednotlivých sekcích akumulátoru se slovy: "Vždy, keď vidím takůto špinavů bateriu je mi jasné, že je suchá...". A má pravdu. Svižným krokem odcházím do prodejny a kupuji destilovanou vodu. Zatím co postupně plním žízní utrápenou baterii, přichází obsluha čerpadla a ptá se jaký máme problém. Vysvětluji o co jde. Se zkušeným výrazem ve tváři opáčí, že suchá baterie by bylo to nejjednodušší. A dodává, že pravděpodobně bude po smrti alternátor. Tomu se zdráhám uvěřit a ptám se po nějakém voltmetru. Pumpař nás posílá do nedaleké opravny kamionů. V rozlehlé hale stojí několik trucků a kolem nich se pohybuje pár mechaniků. Oslovuji jednoho z nich a opět vysvětluji jaký máme problém. Po chvíli již kráčíme s mladým technikem a voltmetrem k našemu nebohému dopravnímu prostředku. Výsledek akce je mrazivý. „Alternátor kaput“, zní z úst elektrikáře. Ptám se, jestli v tomto stavu dojedeme do Kragujevce. Odpověď je záporná. Pumpař doporučuje najít v Bělehradě servis, který je smluvním partnerem mé pojišťovny. Srbové odchází po svém a my po chvíli uvažování nasedáme do auta a vyrážíme dále na jih. Vytáčím číslo  přítele Saši v Kragujevci a popisuji mu naši situaci. Na konci rozhovoru mám jasno. Buď se dostaneme až do Kragujevce nebo je po nás veta. Cestou se opakovaně modlíme. Projíždíme Bělehradem a míříme dál, směrem na Niš. Aniž dokážu vysvětlit proč, mám pocit, že jde hlavně o čas a tak ignoruji rafičku rychloměru, která se chvěje kolem čísla 150. Po nějaké době volá Saša a nabádá nás, abychom odbočili z dálnice na vedlejší cestu a pokračovali po ní až do Kragujevce. Bráním se, že to bude pomalé, ale Saša trvá na svém. Dobrá, buď pokorný, říkám si v duchu a slibuji vykonat nařízení. Teprve později vyjde najevo, že kdyby auto umřelo na vyčerpání elektrické energie, Saša by se na dálnici při záchranné akci nemohl jen tak snadno dostat do našeho směru. A navíc, podél vedlejší cesty lze najít majstora, tedy opraváře. Za opakovaných modliteb projíždíme dědinami a sledujeme několikerá autovrakoviště s nevyřčenou otázkou : “Jestlipak by se tu nebo tam našel nějaký alternátor?“ Nakonec se před námi konečně otevírá pohled na Kragujevac. Vjíždíme do města. Snažím se kličkovat ulicemi a dostat se do místa, kde bydlí Saša. Ještě jedna odbočka. Výborně, jsme tady. Díky Bohu! Po chvíli již se Sašou míříme za majstorom. Dílnička je malinkatá, vlastně je to obyčejná garáž, sotva dvě stě metrů od bytu. Následuje debata o možnostech opravy. Odcházíme s jasným plánem. Majstor sice pracuje od rána, ale pro nás si dnes pracovní dobu ještě prodlouží. Rozdělá alternátor a zjistí, v čem je závada. Buď dnes v noci nebo zítra ráno bude vědět co se dá dělat. Vracíme se do bytu. Posílám sestře Ludmile, která společně s dcerkou pobývá v monastýru, textovou zprávu s vysvětlením situace s tím, že nevíme, jestli se nám podaří do monastýru dostat. Mátuška zatím připravuje opulentní občerstvení, nechybí rakija. Saša se nás snaží přimět k tomu, abychom již netrvali na cestě do monastýru a přespali u nich. Mám s tím problém, protože jsem slíbil, že ráno budu sloužit svatou liturgii. Sestry se vždy připravují bděním. Volám tedy do monastýru. Vysvětluji poslušnici, že auto je nepojízdné a že bychom tedy případně mohli dorazit ráno. Poslušnice má ale již jasné instrukce a sděluje mi, že igumena je připravena pro nás okamžitě do Kragujevce přijet a že všichni na nás čekají. Beru si tedy deset minut na vyřešení situace. Se Sašou uzavírám nakonec dohodu. On nás ještě dnes zaveze do monastýru a nebude se na nás zlobit, že jsme povrhli jeho pohostinstvím. Zbývá ovšem ještě vyřídit jednu záležitost. U krejčího Míči je hotová mantija, podrjasnik, který je třeba vyzvednout. A samozřejmě zaplatit. Loučíme se tedy s Mátuškou a nasedáme před domem do Fiatu. Proplétáme se večerními uličkami města.  Po nějaké chvíli se již škrábeme úzkou silničkou vzhůru do prudkého kopce a následně zastavujeme před známým domkem. Míča nás vítá a zve nás dále. Provinile brumlám omluvu za pozdní návštěvu. Následuje procedura několikerého zkoušení mantije a její drobné úpravy a dodělávky. Vše zabere půl druhé hodiny. Vyplácím Míčovi smluvený obnos a loučíme se. S novou mantijí nasedám s druhy do Fiatu a vydáváme se na cestu do monastýru. Vzápětí zvoní telefon. Sestra Ludmila volá, že nás všichni čekají a my že tam nejsme. V hlase má zřetelně negativní tón. Ujišťuji ji, že jsme na cestě a že to rychleji nešlo. Závěrečné zopakování oznámení, že na nás všichni čekají, je důkazem toho, že mé vysvětlení bylo vyhodnoceno pouze jako výmluva. Jedeme tmou ven za město. Po půl hodině přijíždíme cestou, která už dál nevede, k monastýru. Saša se s námi loučí s vysvětlením, že žena doma čeká a že od rána bude mít spoustu povinností. Osádka a hosté monastýru jsou nastoupeni před trapézou. Igumena nám přichází v ústrety. Již z dálky začínám s omluvami. Se všemi se vítáme a jsme došikováni ke stolu. Následuje velmi pozdní večeře. Igumena dává instrukce ohledně ranní liturgie. Po večeři odcházíme s Romanem do připravené kelie. Žádám Romana o pochopení s tím, že v noci budu trochu studovat srbský služebník. Roman s tím nemá problém a odebírá se spokojeně do říše snů. Já vytahuji služebník a začínám louskat stránku za stránkou. V monastýru sloužím výjimečně a tak přemýšlím, jaké změny jsou v ekteniích, jak je to s oponou po starém tradičním způsobu atd. Nechci věřit vlastním uším, ale ještě po jedné hodině v noci slyším zpěv sester. To je ovšem v monastýru cosi neslýchaného. Později se dozvím, že se tímto způsobem sestry loučily s Ludmilou. Před třetí hodinou ranní usuzuji, že jsem již zcela vyřízen. Svěřuji se do náruče Boží a zaujímám polohu zesnulého báťušky. Za necelé tři hodiny vstávám. Dokonce deset minut před budíčkem telefonu. Roman klidně oddechuje. Tak šup, nějaká ta ranní hygiena, studenou vodu na celé tělo – teplá stejně neteče, aby se služebník Boží probral k životu. Koupelna má něco málo přes jeden metr čtvereční. Sprcha je zavěšena na vodovodní baterii. Když se člověk sprchuje, voda teče na záchodovou mísu a odtéká kanálkem v betonové podlaze. Před půl sedmou vcházím do chrámu. Není to žádný skvost byzantského umění, ale má úžasnou atmosféru. Člověk tu cítí ty nekonečné roky modliteb. Dnes je svátek přenesení ostatků svatého prvomučedníka a arcidiakona Štěpána. Vchodné modlitby, a jdeme na to. Hospodi, pomiluj! Roucho je mi poněkud větší. Obyčejně v něm slouží mohutný otec Saša z vedlejší vesnice Čestin. Pomelnik má neuvěřitelné množství jmen živých i zesnulých. Končím proskomidii, na zvonici zvoní sedmá, pro shromážděné začíná liturgie.  Zvedám Evangelium nad antimins. „Blagoslaveno carstvo Otca i Syna i svetoga Ducha....“. V průběhu svaté liturgie mi podává igumena kadidelnici. Jedna mladá poslušnice chodí se svíčkou. Vše jde dobře. Jen při malém vchodu vycházím z oltáře příliš brzy. Sestry zpívají mnohem, mnohem déle, než je tomu u nás zvykem. Poslušnice je vyděšená, protože není připravena se svíčkou a vrhá zoufalý pohled k igumeně na protějším klíru. Ta jí opáčí netečným pohledem. Stojím velmi dlouho před carskými vraty. Evangelium je veliké a těžké. Tuhne mi ruka. Konečně mohu zvolat své „pázimo, smerno stojmo!“ a vplout do presbytáře. Dále je vše již bez zásadních závad. Jen na konci mne musí sestra upozornit, abych národu podal naforu, tedy antidor. V Srbsku je zvykem, že to dělá sloužící kněz, nikoliv přísluha, jako je tomu mnohde u nás. Chrám se vyprazdňuje, kde se vzal, tu se vzal, stojí tu otec Saša a začíná sloužit parastos. V dalších několika hodinách jich odslouží ještě několik. Lidé budou přicházet do monastýru právě za tímto účelem. Po svaté liturgii následuje obvyklé kafíčko pod ohromnou lípou před chrámem. Odvíjí se debaty o všem možném. Volám Sašovi do Kragujevce, abych zjistil, jak je to s naším nebohým autem a kdy pro nás přijede. „Auto je opraveno!“, volám rozradostněně poté, co jsem položil telefon. „Saša přijede kolem druhé odpoledne“. Zbývá tedy dost času na prohlídku zatím nedostavěného dvoupatrového konaku z červených cihel.  Roman fotí jako japanský turista. To je ovšem dobře, jinak bychom neměli ani obrázky pro náš web. Chci se seznámit se studijními úspěchy své dcery a tak odcházíme se sestrou Jelenou do malého domečku hned u hlavní porty. To je ikonopisecká dílna. Je dokonce klimatizovaná. Prohlížím si náčrty a jsem skutečně udiven, dcerka projevuje zřetelný talent. Mám radost a již osnovám v hlavě plán, jak ji za pár let pošlu do Bělehradu na Uměleckou akademii pro ikonopis a restaurování. Ale zpátky na zem. To je ještě daleko a kdo ví, jak se dcerka bude rozhodovat o životě. Prohlížíme také ikony, které píše sestra Jelena. Paráda. „Osobitá klasika“, řekl bych. Poslušnice na nás volá, že je vše připraveno k obědu. Odcházíme do trapézy. Tam dcera na počátku stolování pronáší směrem ke mně nenadále onu památnou větu: „Ty odlaziš i ja ču ostati ovde“. I vzpomínám si, jak naivně jsem uvažoval tam daleko na Moravě, když jsem nasedal do vozu s myšlenkou na ni, jak se už nemůže dočkat, až ji odvezu domů. Později, na zpáteční cestě se dozvím, že je  skálopevně rozhodnuta se do monastýru vrátit. Ještě později, doma, ji pak budu muset vysvětlit, že odejít do monastýru hned po dokončení základní školy není ten nejlepší nápad. Oběd je již postní. Je první den postu před Velikou Gospojinou, tedy před svátkem Zesnutí Přesvaté Bohorodice. I tak nám při jídle lupe za ušima. Sestry vaří výtečně i to, o čem se člověk domnívá, že ani nelze vařit. Přilehlá zahrada poskytuje štědře nejroztodivnější stravu. Po obědě přijímáme nabídku na shlédnutí videa z nedávné slavnosti „zamonašení“ sestry Anastasije. Anastasija je matkou představené a je úžasné poslouchat někdy jejich dialogy ohledně toho co, kdo, jak a kdy , udělá. Přirozeně má autoritu matka, ale ta slibovala před Bohem a Církví, že bude ve všem poslušná své představené, tedy dcery. A tak nakonec matka líbá dceři ruku a odchází splnit zadaný úkol.  Dokument je skvěle natočený. Z obřadu září i přes obrazovku taková síla, že se jen těžko bráním dojetí. „Hospodine, kdyby tak u nás...“, říkám si v duchu a sním o malém monastýru v lese pod skálou tam u nás, ve Střílkách. Záznam končí. Mlčky vycházím směrem k chrámu. Za chvíli přijíždí Saša z Kragujevce. Poslední káva a již se odehrává veliké loučení. Všichni obyvatelé i zbylí návštěvníci monastýru stojí před bránou, mávají, je to upřímné, to se prostě pozná. Za chvíli již sedíme v bytě u Saši a občerstvujeme se. Saša píše knihu o vztazích srbské a naší pravoslavné církve v meziválečném a válečném období. Těším se na ni, protože nalezl v archívech různé materiály, které u nás nejsou k dispozici. Vůbec, ta doba, hlavně těsně po druhé světové válce, by chtěla ještě trochu osvětlit. Ale to je jiný příběh. Odpoledne se loučíme a odjíždíme do Bělehradu. Chci dceři ukázat obrovský chrám svatého Sávy na Vračaru. Podařilo se nám zaparkovat nedaleko. V chrámě právě slouží večerní. V severní části je improvizovaně instalován ikonostas a část pod konchou je presbytář. Ikonostas je asi tak veliký jako ten u nás v katedrálním chrámu v Praze. Ale zde působí jako ploteček před malinkatou zahrádkou. Chrám je skutečně ohromný. Při pohledu do kupole se člověku zatočí hlava. Vzpomínám si, jak před dvěma lety projížděly lodí nákladní vozy s materiálem. Na severní i jižní galerii je prostor pro zpěváky. Pojme jich asi dva tisíce. Pohledem odhaduji, jak vysoký bude zatím chybějící ikonostas. Vychází mi to na takových dvacet, pětadvacet metrů. Chrám se staví již desítky let a pro Srby je to něco jako chrám svatého Víta pro bratry Čechy. Řekl bych ale, že ještě trochu jinak,  je to symbol srbství, symbol vší té krve, co Srbové procedili v dějinách, symbol všech svatých od svatého Sávy počínaje, přes svatého knížete Lazara až k mučedníkům posledních let. Nedovedu si představit ten den, až ho budou světit...Vycházíme z chrámu. Zvoní mi telefon. Volá Saša a varuje nás před pokusem přejet hranice na hlavním přechodu Horgoš. Ve zprávách prý mluvili o mnohahodinových frontách rekreantů – rozumějme většinou Turků. Navrhuje nám, abychom se pokusili najít nějaký jiný hraniční přechod. U auta je strategická porada. Podle mapy by měl jeden přechod být západně od Subotice. Vydáváme se na cestu. V Subotici na pumpě nás slečna ubezpečuje, že k přechodu jedeme správným směrem a že je tam mnohem menší fronta než na Horgoši. Přijíždíme k přechodu. Za necelou hodinu jsme na řadě u maďarských celníků. Kupodivu nás vůbec nekontrolují, pouze prohlíží pasy a jedeme dál. Podle nového kalendáře je svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice. „Díky za Tvé přímluvy, Matko!“. Nevýhodou našeho přechodu je, že je mimo dálnici. A tak se řítíme po nějaké vedlejšce temnou noční pustou. U Kečkemétu se napojujeme na dálnici a dále je vše již rutina. Před svítáním jsme na Slovensku. Jsem již velmi unaven z noční jízdy a přestálého horka. Odstavuji auto na parkovišti za čerpadlem a se slovy „báťuška potřebuje chvilku“ zalamuji hlavu do opěrky. Probouzím se z polospánku, bolí mne za krkem. Svítá. Beze slova startuji motor a v několika vteřinách vyjíždíme z parkoviště. Slunce vychází nad krajinou. V Bratislavě vystupuje bratr Roman. Loučení je krátké, brzy se, dá li Bůh, uvidíme. Pokračujeme směrem na Moravu. Konečně Střílky. Je neděle před půl osmou hodinou ráno. Nejpozději za dvě hodiny musím začít s proskomidií...“Díky, Bože za vše....“.

Balkánská anabáze

Je čas prázdnin. Mnohé děti tráví čas v táborech. Také my jsme jednu dcerku odvezli do Olbramovic na tábor, který tradičně organizuje tamní duchovní správce, otec Karel s mátuškou a spolupracovníky. Doufáme, že nám ji tam trochu vychovají... Druhá, starší dcera, se poněkud překvapivě rozhodla, že pojede na prázdniny do monastýru a to na Balkán. A navíc se prý zajímá o ikonopis. Inu, proti gustu žádný dišputát. Jeden takový příhodný znám už řádku let a tak jsem požádal dopisem igumenu o souhlas s tímto záměrem. Souhlas byl dán. Tedy šup do auta a hajdemo do Srbska. Jedeme ve trojici, dcerka, farnice Ludmila a já. Cestou se zastavujeme v Topole. Tedy na Oplenci, kopci, kde stojí úchvatný chrám, kde jsou pochováni srbští panovníci a samozřejmě vůdce prvního srbského povstání (1804) Jiří Černý, v originále Karadžordže, postrach a bijec Turků. Jak budu za 48 hodin poté litovat, že není naživu! Níže je několik obrázků z tohoto chrámu. V Kragujevci se s radostí oddáváme do péče našeho přítele, kněze Saši s mátuškou, kteří nám poskytli skvělý nocleh a královské pohoštění. Díky, díky, díky jim! Druhého dne navštěvujeme místní pravoslavnou radiovou stanici Radio Zlatoústý, která získala licenci pro vysílání na lokální frekvenci a hodlá časem vysílat také prostřednictvím internetu. To je něco, o čem tady dlouho sníme (po zjištění, co to vše obnáší, možná ještě nějakou dobu snít budeme...). Hned vedle budovy, kde sídlí radio, je chrám sv. Sávy. A v tom chrámu je dřevěný kříž. A ten kříž před dvěma lety začal myrotočit. Fotografie kříže  je přiložena níže. Další naše kroky směřují k Miljanovi. Miljan je ikonopisec. Oženil se s ruskou ikonopiskou a společně píší ikony, opatřují chrámy nádhernými freskami a dokonce tvoří úžasné mozaiky. O tom se ostatně přesvědčujeme vzápětí, při návštěvě chrámu sv. Petky. Teprve včera sundali lešení pod kopulí, kde Miljan s manželkou dokončili fresky. Dole je opět obrazová dokumentace.  Času není nazbyt a tak šup do rozpáleného auta a hurá do monastýru Drača. Proč právě do Drače? No přece proto, že se v tamním chrámu má údajně nacházet freska sv. Sedmipočetníků (pod poněkud jiným názvem), která by se nám náramně hodila pro náš dlouhodobý projekt o sv. Sedmipočetnících a jejich osudech po vyhnání z Velké Moravy. Velmi stará a s obtížemi mobilní monaška nás ochotně vede šouravým krokem do chrámu. Uvnitř vypráví, jak při opravě podlahy chrámu nacházeli, podobně jako v širém okolí, nízko pod povrchem uložené kosti žen a dětí ze středověku. To v době tureckého útlaku, když muži byli v boji, Turci v monastýru vyvraždili jejich ženy a děti, těla neměl kdo pohřbít a proto se ostatky nachází v malé hloubce. Fresku spatřujeme na severní straně chrámu před ikonostasem, resp. na východní části severní konchy. Cvak, cvak a foto je na paměťové kartě. Můžete se přesvědčit dole pod textem. Je úmorné vedro, téměř čtyřicet ve stínu. Pod mantijí jsem zcela mokrý a snažím se dělat, že mi to vůbec nevadí...Jak jsem nadšen, když nás otec Saša vede do místního hypermarketu v Kragujevci! Zboží mne naprosto neinteresuje, ale mají tam klimatizaci. Ve slevě kupuji černé triko za 300 dinárů a na parkovišti se za chůze hbitě převlékám. Promočená košile na mně v marketu obeschla a změnila se z černé na bílou. Následuje odpolední pauza u otce doma s kávičkou, studeným pivečkem a rozhovorem s dirigentem a kamarádem Markem, který mezitím dorazil, aby nás pozdravil. Marko vede církevní sbor, přednáší hudbu na několika školách a kromě toho je čtecem s právem nošení oraru. Následuje poslední bod programu před odjezdem do cílového monastýru – návštěva krejčího Míči. Míča bydlí na kopci na kraji města. Uctivě nás vítá. Vysvětluji mu, že chci ušít “dolní mantiji” (podrjasnik). Míča znalecky sáhne na můj vlastní a říká: “Maroken, klas jeden, nemám”. Nechci se nechat odradit a sděluji, že se spokojím i s Marokenem klas dva. Oddávám se obvyklé proceduře, roztahuji ruce a snažím se vtáhnout břicho dovnitř. Míča mi hbitě bere  míry. Za pár minut je vše domluveno, podrjasnik si vyzvednu za dva týdny, až pojedu pro dcerku. Při odchodu závistivě zírám na sad trnek s obrovskými modrými plody, modré moře. V představách vidím ty vodopády slivovice, řinoucí se z destilačního aparátu... A doma pár usychajících stromů s několika maličkými, nemocnými švestkami. Nedávám na sobě znát pohnutí, loučím se s Míčou a odjíždím do monastýru Kamenac. Cesta trvá asi 35 minut. Už se šeří. Zdalipak nám sestry nechaly otevřenou bránu? Projíždíme poslední kilometr a už je vidět, že sestry nezapomněly. Brána je dokořán, vjíždíme dovnitř. Jako obvykle je vítání velmi emotivní, s nepředstíranou radostí na obou stranách. V chrámu končí večerní modlitby. Vcházíme dovnitř, líbáme ikony a vítáme se. Jsem ubytován v samostatné kelii se sprchou přes chodbičku. Dcerka a Ludmila jsou ve druhém křídle. Milá poslušnice se omlouvá, že zapomněla zapnout bojler. To nic děvče, říkám si, po takovém dni je to naopak dobře. Vyprosím si jehlu a nit a přišívám utržené poutko na mantiji. Ráno mám sloužit sv. liturgii s místním knězem. Listuji srbským služebníkem a počítám své vojáky. Srbsky nebo církevně slovansky? Hrdinně se rozhoduji pro srbštinu. Ráno jsem v oltáři dříve než otec Saša (shoda jmen s mým výše zmíněným přítelem). Když se objeví ve dveřích ikonostasu, obejde mne záchvěv strachu. Je veliký a když promluví, jako když zahřmí. Po krátkém boji o to, kdo bude hlavní sloužící, vítězně vybírám pravou stranu prestolu. Otec je zjevně mnohem mladší a těžce se smiřuje s porušením tradičních zvyklostí. Oblékám se a otec zatím slouží proskomidii. A již duní chrámem jeho hromové “Blagosloveno cárstvo...... sada, svagda i úvek.....”. Po sv. liturgii je opodál sloužena panychida za matku Varvaru. Zemřela přesně před rokem. Se svou českou verzí si ani neškrtnu a tak zúčastněně postávám a poslouchám modlitby. Vše je završeno, odcházím se převléci. Následně mi protijdoucí sestra Anastasia vyčítá, že jsem zmizel a přišel tak o panáka rakije. V těchto situacích jsem skvělý a tak hned vše napravuji přímo na chodníku a profesionálním pohybem přemisťuji obsah výlevky do útrob s nezbytným “živeli, na zdrávlje i spasénije!” Po krátkém posezení pod lípami s otcem Sávou a dalšími hosty jsme odvoláni do trapézy k obědu. Po jídle otec Sáva drží krátkou besedu o tom, jak máme myslet na smrt a jak může být pozdě, když otálíme s rozhodnutím vrátit se k Bohu. Poté většina hostí odchází, zůstává tvrdé jádro. Krátce rozprávím s igumenou o sestře Ludmile a žaluji na ni, že se stále nemůže rozhodnout, zda se vdá nebo půjde do monastýru. Igumena s hlubokou pokorou mírným, tichým hlasem vypráví příběh o oslu, který měl ve stáji jednu hromadu sena nalevo a druhou hromadu sena napravo od sebe. A rozhodoval se, ze které začne žrát. Levá – pravá, levá – pravá... A nakonec zemřel hlady. Loučím se se všemi, nasedám do auta vybaven termoskou kávy, lahví studené vody a balíčkem s pitou (zvláštní balkánská buchtice) a upaluji na sever. Při vjezdu na dálnici mne zdraví skupina policistů a kynou mi na pozdrav. Za pár hodin jsem na šenghenské hranici. Tedy na hranici mezi Srbskem a Maďarskem. Popravdě – nejsem úplně na hranici ale nějaký ten kilometr před ní, tam kde končí kolony Turků, vracejících se ve svých bavorácích a mercedesech do svých nových domovů v Německu, Rakousku atd. Všude kolem jsou neuvěřitelné hromady  odpadků. Turci si nedělají starosti kam s plechovkami od koly nebo papíry od hamburgerů. Po hodině projíždí kolem patrola srbských policistů. Jakmile mne uviděli, jeden přišel ke mně a říká, abych se zařadil za něho, že mne doveze ke hranici. A již míjíme nekonečné fronty Turků. Přede mnou policejní vůz se zapnutými majáky a já za ním. Kousek před hranicí udělá můj policista mezeru v koloně a ukáže mi, abych se tam zařadil. Jeden z Turků okamžitě vybíhá a jde si to se mnou vyřídit. Policista to zaznamená, vrátí se a zjedná pořádek. Od té chvíle mne Turek nenávidí a hledá příležitost, jak se pomstít. Těch se šikne hned několik. Například, když jsem pustil před sebe jiný vůz podle pravidla tzv. “zipování”. Šest proudů vozidel se prostě musí zredukovat na tři. Turek má svá vlastní pravidla a je rozzuřený. Silně na mne křičí a má oheň v očích. V mžiku je kolem mne hafel Turků. Jeden před sebou strká dítě a řve, že ho chci přejet. Na mysl mi přichází myšlenka na Karadžordžeho. Ach, Jiří! Kdybys tu byl!. Po dalších hodinách konečně přichází řada na mne. Celník se mne ptá, jestli mám něco k proclení. “Ne”, odpovídám. “Odkud jedete”, on na mne. “Ze Srbska, z Kragujevce”, odpovídám. “Ze Srbska? – odjeďte tam na stranu, uděláme kontrolu”. Nechápavě na něho zírám. Jeho pokyny jsou však nekompromisní. “Vozidlo na stranu!” Odstavuji auto a s velkým zklamáním jak z Turků, tak z maďarských celníků telefonuji mátušce, že dnešní noc bude dlouhá... Po dlouhé době konečně přišel celník a s baterkou a šroubovákem prohlíží moje auto. Leze pod něj a proklepává ho zespod. Pak páčí šroubovákem nárazníky. Poté se dívá do dutiny dveří. Musím otevřít kapotu motoru. Následuje prohlídka v prostoru pro druhou baterii pod sedadlem a celého interiéru. Když to vše končí, postaví se přede mne a trochu udiveně se ptá: “ Tak proč jste tedy byl v Srbsku?”  “Jsem kněz a byl jsem na návštěvě u přátel.” “Vy jste kněz?” vyhrkne udiveně. “Ano, byl jsem navštívit přátele a jeden malý monastýr”, odpovídám opět svou otřesnou angličtinou. Upřeně se mi zadívá do očí. “Tenk jů, báj!” a učiní výmluvný pokyn rukou, jako že mám zmizet. Po těchto zážitcích rezignuji na předpisy o rychlosti na maďarských dálnicích a silnicích a jedu co to dá směrem moravským. Nad ránem se potácím z auta před domem. “Díky, Bože!” Za dva týdny mne čeká repríza. Turci na hranici a maďarští celníci. Ale před tím, dá-li Bůh, setkání s přáteli, sv. liturgie v monastýru a mnoho povzbudivých podnětů....

_{Kliment Moravský
Foto: Ljudmila}

Pouť pravoslavných na Horu sv. Klimenta - liturgická oslava svátku sv. Sedmipočetníků

Svátek připadá na datum 9. srpna podle Juliánského a 27. července dle Gregoriánského kalendáře. My jsme s velkým předstihem domluvili se správcem onoho svatého místa datum 25. července (o využívání Hory je velký zájem a subjektů, které se o to snaží , je cca 20). Toho dne bylo pošmourno, v noci silně pršelo, jakož i v předchozích dnech. Terén tomu zcela odpovídal. Neponechali jsme nic náhodě a pro případ, že by doputovalo hojně Moravanů, zajistili jsme s pomocí přátel ze Slovenska ozvučovací aparaturu (na Hoře zpravidla fouká a není slyšet). Na vlastních hřbetech jsme po rozmoklém svahu vynášeli vzhůru pěšinou těžké reprobedny, zesilovač, generátor na výrobu elektřiny; nepředstavitelná otročina. Pot se z nás valil proudem. Nakonec jsme vše instalovali. Udeřila desátá hodina, začátek sv. liturgie. V dáli zahřmělo. Poněkud jsme znejistili. Zahřmělo podruhé a bylo to mnohem blíže. Potřetí zahřmělo přímo nad námi a z nebes se začaly valit proudy vod. Naštěstí pravoslavná akce moravský národ příliš nezaujala (bylo škaredě a v sobotu se prý dělá doma...) a tak jsme se natlačili do vedle stojící dřevěné kapličky, venku stálo pár odsouzenců s deštníky. Liturgie touto dramaturgickou změnou získala mimořádně silnou atmosféru. Vladyka Jáchym a tři kněží začali sloužit. Popis sv. liturgie by byl ve slovech pouhou karikaturou skutečnosti. Raději přikládáme několik fotografií, za které děkujeme přátelům, kteří nám je laskavě zaslali: