Živý monastýr je srdcem každého pravoslavného kraje. I z toho důvodu je zřejmě náš pravoslavný kraj jakoby neustále na jednotce intenzívní péče, napojen na jakýsi vnější krevní oběh. Pokud chce našinec alespoň letmo nahlédnout do života skutečné mnišské komunity, musí se vydat do krajů cizích. V zájmu sebezáchovy bychom se měli vynasnažit, aby časem i zde žil pravoslavný monastýr a pumpoval duchovní krev do celého organismu naší církve. Než se nám to podaří, můžeme alespoň pro inspiraci občas nahlédnout jak se daří monastýrům jiných pravoslavných církví. Zde je například několik obrázků z oslavy sedmistého výročí monastýru Tresije v centrálním Srbsku.

(Fotografie převzaty z:  www.eparhija-sumadijska.org.rs)

Ve svátek sv. Pantelejmona (dle starého kalendáře) jsme s ikonou světce vyrazili do Pustiměře na Vyškovsku, abychom se pomodlili na místě s jeho jménem spjatém. Nebyla to žádná velká pouť, spíše rodinná akce; doprovázel nás žalmista František Jan. Zde je několik fotografíí a níže pak něco z historie rotundy.

 

 

Něco z historie rotunty sv. Pantelejmona v Pustiměři:

Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých.
Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám zakladatel kláštera, biskup Jan VII. Významná postava tohoto nemanželského syna krále Václava II., jehož jméno je spojeno s osudy kostela - rotundy v Pustiměři, vystupuje v dějinách po zavraždění Václava III., kdy náš stát byl na pokraji propasti. Jan, tehdy probošt vyšehradský, umožnil v květnu 1310 útěk Elišce Přemyslovně od dvora Jindřicha Korutanského do Nymburka, když jí hrozilo vězení a smrt. Tak byla zachráněna pozdější manželka Jana Lucemburského, matka Karla IV. Ještě později, za Jana Lucemburského, v r. 1322 připomíná se, že Jan – tehdy nejvyšší kancléř království českého, kanovník pražský i olomoucký, pro podezření z úkladů proti králi byl zbaven všech hodností a vsazen do žaláře, z něhož se mu podařilo uprchnout do Německa. Když prokázal lichost nařčení, byl vzat na milost, ale vzdálen od Prahy, a stal se v r. 1333 biskupem olomouckým. V seznamu olomouckých biskupů, který sestavil učený humanista Augustin olomoucký (+1513), čteme o něm: „Jan, příjmím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou“ (Ziegelbauer v rukopisném díle o biskupech olomouckých – zem. archiv v Brně, Cerr. II, 406, 248a – cituje epitaf biskupa Jana končící slovy: „honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse locum“ – „popela jeho nezdobí náhrobek, ale sám popel je ctí místa“).

Pouť do Monastýru sv. Gorazda v Hrubé Vrbce

Sešlo se nás tam tolik, že se všichni nesměstnali do chrámu. A to je dobře. Božská liturgie plynula v mysteriózní atmosféře. Na tom se shodli mnozí účastníci. A guláš po sv. liturgii byl také skvělý. Prostě radoval se celý člověk - duše i tělo. A tak místo dlouhého povídání raději nabízíme malou fotogalerii:

Před padesáti lety - 15./28. srpna 1959 zemřel starec Josef Hesychasta
Před padesáti lety byl ze Zahrady Přesvaté Bohorodice utržen jeden z nejlepších a nejvoňavějších květů. V roce 1959 v den zesnutí Matky Boží zesnul i její věrný služebník – důstojný starec Josef Hesychasta. Pět jeho učedníků, kteří spolu s ním duchovně zápasili, se stalo igumeny pěti svatohorských monastýrů a křísili svaté monašské rodiny v okamžiku velké krize mnišství na Svaté Hoře. Hle, jak o svém duchovním otci a učiteli mluví jeden z nich, starec Efrem, někdejší igumen monastýru Filoteu, který hesychastické dědicttví starce Josefa přesadil na půdu Spojených Států Amerických, kde i dnes duchovně zápasí v monastýru svatého Antonije Velikého v poušti Arizony.

Dále čtěte zde