Aktuality

Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí (V. Vavřínek 2001).

19. března 2010

Včera uplynulo 54 let od zesnutí svatého Nikolaje Žičského

Na včerejší den v roce 1956 v ruském monastýru sv. Tichona ve Spojených státech amerických zesnul svatý vladyka Nikolaj Žičský. Bylo ráno Neděle odpuštění a duchovenstvo se s věřícími shromáždilo před chrámem Semináře sv. Tichona, kde měla být sloužena sv. liturgie. Když se vladyka, který se nikdy nezpozdil ani při méně závažných příležitostech, neobjevil, monaši ho šli hledat do jeho kelie. Našli ho na podlaze s brojanicemi (čotki, komboskini - pozn. překl.) a modlitební knížkou v rukou. Po zprávě o zesnutí milovaného srbského biskupa se v Bělehradě a dalších srbských chrámech ve světě v jednom okamžiku rozezněly zvony. Tělo archijereje bylo přeneseno do srbského monastýru sv. Sávy v Libertyvilu, kde nedozírná řeka ctitelů devět dnů nepřerušeně procházela kolem jeho lože. V úterý 27. března za účasti několika tisíc Srbů z Ameriky, jakož i představitelů různých církevních, národních a kulturních institucí, byl odsloužen pohřební obřad a jeho svaté tělo bylo phřbbeno na monastýrském hřbitově. 3. května roku 1991 byly svaté ostatky vladyky Nikolaje přeneseny do Srbska, aby byly 12. května uloženy do kivotu (schrány - pozn. překl.) v jeho pohřebním chrámu sv. Mikuláše Divotvůrce v rodném Leliči. Ve svátek svatých apoštolům rovných Cyrila a Metoděje 24. května roku 2003 Svatý archijerejský sabor Srbské pravoslavné církve oficiálně kanonizoval svatého Nikolaje Žičského. Jedním z mnohých, kteří ho za jeho života nazývali svatým, byl další maják srbské církve, ctihodný otec Justin Popovič. Před přesně čtyřiceti lety při panychidě vladykovi Nikolaji v roce 1970 mimo jiné otec Justin řekl: "Vladyku Nikolaje Bůh poslal, aby nám byl apoštolským prorokem a mučedníkem a vyznavačem. A díky Bohu a víře srbského člověka, srbského národa, my máme jeho, který nikdy nepohasíná, jeho, duchovního vůdce zároveň se svatým Sávou. On, vpravdě nesmrtelný Patriarcha Srbské církve, vpravdě nesmrtelný Patriarcha po prvním nesmrtelném Patriarchovi, svatém Sávovi".

Poznámka překl.: svatý vladyka Nikolaj byl svým životem vpravdě mučedníkem; trpěl mnohá a mnohá příkoří, prodělal těžký pobyt v koncentračním táboře Dachau, byl později označen za zrádce srbského národa a kolaboranta s fašisty, mnozí se předháněli, aby na něho naplivali co nejvíce špíny a ponížili ho. Je autorem nesčetných knih a literárních děl. Pro příklad uveďme alespoň jeho geniální Ochridský prolog nebo Modlitby u jezera.

Zdroj: www.svetigora.wordpress.com

Překlad: K.M.

25. února 2010

Na cestu Velkým půstem

Čiňte pokání ze svých cest

Čiňte pokání ze svých cest, obyvatelé země. Hle, oko Hospodáře světa bdí hluboko ve vás. Nedůvěřujte svým svůdným očím, nechejte Oko, aby vám osvítilo cestu. Vaše oči jsou závěsem na Oku Božím.

Pokání je uznáním nesprávné cesty. Pokání klestí novou cestu. Před očima kajícníka se otevírají dvě cesty: jedna, kterou jde a ta, po které by měl jít. Více je těch, kteří se kají, než těch, kdo se vydávají na novou cestu. Říkám vám: dvojí statečnosti je kajícníku třeba – jedné, aby se rozplakal nad starou cestou a druhé, aby se zaradoval nad novou.

Co je vám platné kát se a stále přešlapovat na staré cestě. Jak nazýváte člověka, který se topí a volá o pomoc a když se mu pomoc ukáže, nechápe se provazu spasení? Tak také já nazývám vás. Kajte se z touhy po tomto světě a všem, co je v tomto světě. Neboť tento svět je hrobem vašich předků, který otevřen čeká na vás. Ještě málo, málo a budete předky a budete toužit slyšet slova pokání, ale neuslyšíte je.

Jako vítr zavane a odežene mlhu před sluncem, tak smrt odnese vás od Boží tváře.

Pokání omlazuje srdce a prodlužuje život. Slzy kajícníka smývají tmu z očí a dávají jim dětskou zář. U mého jezera je oko jako u srny, vždy vlahé a zářivé jako diamant. Skutečně, vláha v očích vysušuje hněv v srdci.

Jako nov měsíce taková je duše kajícníka. Měsíc v úplňku se bude muset zmenšovat, měsíc v novu bude růst.

Kajícník pleje nivu své duše od plevele a semeno dobra začíná růst.

Skutečně, kajícník není ten, kdo naříká kvůli jednomu učiněnému zlu, ale ten, kdo oplakává všechna zla, kterých je sto se dopustit. Moudrý hospodář neseče pouze ten trn, který ho bodl, ale každý trn na louce, který čeká aby bodnul.

Pane můj, pospěš a ukaž novou cestu kajícníku, když opovrhne svojí starou cestou.

Matko nebeská, Nevěsto Nejsvětějšího Ducha, skloň se k našemu srdci, když se kajeme. Otevři v nás pramen slz, abychom se obmyli od těžkého jílu, který nám kalí oči.

Duchu Nejsvětější, zavěj a rozežeň nečistý zápach v duši kajícníka, který ho dusil a přivedl k pokání.

Modlíme se a klaníme se Ti, Životodárný a Mocný Duchu!

Svatý Nikolaj Žičský: Modlitby u jezera, XVIII

Přel.: Kliment Moravský

16. února 2010

Krátká reflexe pohřbu o. diakona Vladimíra Hejtmánka

Byla sobota, 13. únor. Na tzv. "Centrálku" (Ústřední hřbitov v Brně) jsme dorazili pozdě. Hned za Střílkami nás totiž zaskočily vysoké závěje. Museli jsme dobrý kus cesty couvat a jet hlavní cestou. Pohřební obřad už byl v plném proudu. Teprve na místě jsem se dozvěděl, že přítomní kněží byli domluveni ještě na půlhodinový předstih před začátkem obřadu. Pohřební kaple ze všeho nejvíce připomínala obřadní síně na našich větších hřbitovech. Ale to je vlastně naprosto nedůležité. Překvapilo mne množství lidí uvnitř. Bez zaváhání jsem se zařadil do skupiny několika duchovních v čele s vladykou Jáchymem. A nyní - proč to vše píšu - v rakvi leželo tělo otce Vladimíra. Již dávno jsem nevnímal takový mír, jako při pohledu na něj. Otec se zvláštním způsobem usmíval. Ve složených rukou svatý Kříž, na prsou svaté Evangelium. Důstojnost a pokoj. "Hle, jak umírá spravedlivý", napadlo mne v tom okamžiku. Otec se dvě hodiny před smrtí ještě smál do telefonu. Alespoň tak mi to řekli. A pak jsem si uvědomil několik důležitých skutečností. Otec Vladimír byl prostý člověk. Byl tak zvaným "volným studentem" na pravoslavné theologické fakultě. To znamená, že sedával vzadu v lavici a poslouchal přednášky. Žádné těžké filosofie se od něho člověk nedočkal. Byl nesmírně pokorný a také vděčný za společenství a pozornost. Byl tak nenápadný, že až jeho odchod "do mne udělal velkou díru". Je naprosto zřejmé, že to, co nám v naší církvi bolestným způsobem schází, jsou právě tyto základní křesťanské dispozice: tichost, pokora, upozaděnost. Bůh ho znal a zná. Snad právě proto mu daroval tak krásnou smrt. "Za křesťanské skonání života našeho, bez bolesti, bez zahanbení..."

Kliment

09. února 2010

Ze soboty před masopustní nedělí

Toho dne jsme podnikli časově dosti náročný program. Po ránu jsme odstartovali první etapu - návštěvu monastýru ve Vilémově. Nebyli jsme předem ohlášeni ani domluveni a tak byl výsledek od počátku nejistý. Ale vše dobře dopadlo, sestry nás přijaly, do kaple jsme vstoupili právě na závěr panychidy. Sestry nám v trapéze nabídly malé občerstvení a přisedl si k nám také otec Arkadij. Vedli jsme nějakou chvíli docela zajímavý rozhovor o církvi v Polsku, na Ukrajině a u nás. Jelikož někteří byli v monastýru poprve, otec nám ukázal i chrám. Poté jsme pokračovali druhou etapou, totiž zrychleným přesunem až na moravsko-slovenskou (dnes již "neviditelnou") hranici, do karpatských hor. Jak se sluší a patří, uvízli jsme se svými stroji k pobavení místních, vybavených ruskými stroji Lada Niva s náhonem na všechna čtyři kola a drapáky, v kopcích a poslední úsek jsme absolvovali pěšky. Původně jsme měli v plánu navštívit hroby padlých rumunských a ruských vojáků z II. světové války a sloužit panychidu. Hromady sněhu nám v tom však zabránily a tak jsme posloužili ve sněhem zaváté chalupě našich hostitelů a zároveň farníků. Po chutném masopustním obědě se nám navrátila část sil a tak jsme podnikli výpravu na horizont, na hranici. To už se šeřilo. Cestou zpátky již pomalu padala na kraj tma.