Přes dvě Moravy k Jadranu - díl III
Jak si zajisté, vážený čtenáři , vzpomínáš, vyprávění jsme přerušili odpoledne druhého dne našeho pobytu v monastýru P. Po odchodu otce igumena z příjemného podloubí, kde jsme vedli velmi užitečný a poučný rozhovor, jsme zbytek dne prožili bez nějakých vyjímečností. Nyní nás čeká další setkání s otcem R., samozřejmě poněkud vynucené naší horlivostí a nepředstíraným zájmem. Igumen právě rozmlouvá s bratry pod schůdky na terasu. Čekám na vhodnou chvíli, abych s ním mohl vstoupit do dialogu. Když ona chvíle přichází, ihned začínám vysvětlovat, jak to bylo z naší strany myšleno, když jsem mu na jeho dopolední nabídku společné pouti po některých významných monastýrech v Primorsku (to je kraj, ve kterém se nacházíme) odpověděl, že nabídku vítáme, ale že je pro nás prioritní rozmlouvat osobně s ním, s igumenem. Což, jak jsem dodal, lze samozřejmě výborně i v autě. Nyní jsem se ale obával, že si to otec vysvětlil jako náš nepříliš žhoucí zájem o jeho nabídku. Obával jsem se zbytečně. Otec R. navrhuje, že bychom mohli na pouť vyrazit nazítří ráno s tím, že první zastávkou by byl Cetinjský monastýr, kde můžeme posloužit svatou liturgii a pak návštěva monastýru Ostrog. Odtud bychom odjeli do Podgorice. Tam by se igumen s námi rozloučil a vrátil se jiným autem do P., zatímco my bychom pokračovali na sever, do Srbska, kde nás, dle několikrát změněných domluv, budou očekávat přátelé. Ihned horlivě souhlasíme. Po cestě bude jistě dostatek drahocenného času pro nerušený hovor s otcem R. Dodávám si odvahu a připomínám otci, že mi slíbil nadiktovat seznam literatury, která by mi byla k duchovnímu užitku. Otec nás vybízí, abychom se společně odebrali do monastýrské knihovny. Stoupáme po schodišti vedle zvonice a vstupujeme do středně rozlehlé místnosti, jejíž stěny jsou obestavěny regály s knihami. Uprostřed stojí veliký stůl. Igumen přechází podél polic a tu a tam vytáhne nějakou knihu a s patřičným komentářem ji podá otci Karlovi nebo mně. Po nějaké chvíli máme každý před sebou na stole pěknou hromádku titulů. Na kus papíru zapisuji další názvy drahocenných děl i jména autorů tak, jak mi je igumen R. diktuje. Nakonec obtíženi podarovanou literaturou opouštíme knihovnu a sestupujeme schodištěm dolů na terasu. Loučíme se s igumenem a odcházíme do naší kelie. Tam ještě nějakou dobu plyne rozhovor. Když se otec Karel uvelebí na lůžku do polohy právě zesnulého, chápu se pera a do zápisníku činím několik poznámek o významných momentech uplynulého dne. Znám totiž svou paměť. Je děravá a za pár týdnů budou poznámky jediným vodítkem k právě prožívané realitě. Únava mne tíží čím dál více. V předvidění dlouhé cesty přes hory a soutězky na sever tedy i já konečně zhasínám lampu a s modlitbou uléhám na palandu. Únava a spánek ovšem nemusí být vždycky ve stejném čase na stejném místě. Dlouho se dívám otevřeným okénkem ve stěně kelie na noční oblohu a poslouchám cikády. Je teplo. Přes den bylo ve stínu dvacet šest stupňů. A to máme plovinu října. Ráno absolvuji známou
procedůru uvádění mrtvoly do stavu alespoň vzdáleně připomínajícího život. Jisté vzrušení z očekávané cesty mi pomáhá částečně se k takovému stavu protrápit. V mysteriosním příšeří chrámu se setkáváme s igumenem. Za zvuku plynoucích žalmů se klaníme před chrámovou ikonou a vycházíme ven. Otec nás vede do malého chrámu, který je součástí monastýrského komplexu a který jsme dosud neviděli. Svatyně působí mocným dojmem. Po krátké modlitbě a poklonách před ikonami odcházíme k autu. Několik bratrů nám pomáhá odnést a naložit zavaza
dla. Loučíme se s nimi i s monastýrem. Krátká modlitba, nastartovat motor a jedeme. Stoupáme již známými zákrutami do kopců nad pobřežím a směřujeme k našemu prvnímu cíli. Tím je Cetinje. Vlevo od nás strmí vysoký reliéf hor. Zrak mi padá na grandiosní siluetu Lovčenu, na jehož vrcholu stával kdysi pravoslavný chrám. Dnes je tam mausoleum - pozůstatek komunistické "kulturní epochy" Titovy Jugoslávie. Cesta netrvá dlouho. Vjíždíme do města a kličkujeme na křižovat
kách podle pokynů otce R. Po chvíli zastavujeme před monastýrským komplexem. Otec nás vede přímo do chrámu. Tam se klaníme netlenným ostatkům svatého Petra Cetinjského. Koutkem oka pozoruji, jak igumen přikládá svoji brojanicu k tělu světce. Neváhám, sundávám z krku svůj letitý dřevěný křížek, který nosím od svého prvého dne v pravoslavné církvi a přikládám ho rovněž nakrátko ke svatým ostatkům. A také k ruce svatého Jana Křtitele, která spočívá společně se dvěma dalšími relikviemi v tomtéž kivotu. Nyní vstupujeme do oltáře. Zdravíme se s místním knězem a oblékáme liturgická roucha. Blíží se začátek svaté liturgie, z lodi doznívá modlitba hodinky. Těsně před prvním vozhlasem vstupuje znenadání a k údivu všech přítomných do presbytáře Arcibiskup cetinjský, metropolita černohorsko - přímořský Amfilochije. Znám tohoto velikého hierarchu pouze z fotografií a nějakých audiozáznamů. Útroba se mi smršťuje a srdce zrychluje tep. Z pohlavára však vyzařuje mír a pokoj a tak sloužím bez nějakých větších problémů. Otec Karel působí jako vždy zcela vyrovnaně. "No jo, brněnská liturgická průprava", říkám si v duchu s přívětivou závistí. Po svaté liturgii odcházíme do příjemné místnosti, připomínající naše moravské sklípky, na posluženije (malé občersvení, zpravidla káva, voda, rakija - pozn. autora). Sedím metr od metropolity a kupodivu jsem docela uvolněný. Hierarcha se mne ptá odkud jsme. Vysvětluji, že jsme přijeli z Moravy. Na to on praví, že je to výborné, neboť zítra prý začíná v monastýru P. mezinárodní všebalkánský sabor pravoslavné mládeže a my s otcem Karlem tam budeme jako vyslanci naší pravoslavné církve. Bum!!! Několik vteřin horečně přemítám jak z této nenadálé situace ven. "Vladyko, nahoře v Srbsku, v Kragujevci nás dnes večer očekává náš přítel kněz s rodinou a dalšími pozvanými přáteli, musíme odjet, právě jsme na cestě."Kněz počká, budete oficiálními předtaviteli vaší místní církve", odvětí metropolita bez známky nějakého vzruchu. "Ale vladyko, my nemáme k takové záležitosti požehnání našeho metropolity Christofora", servíruji další argumentační ritern. "S metropolitou Christoforem se dobře známe, já poslouchám jeho a on poslouchá mě, požehnání beru na sebe", kontruje arcibiskup. Poté, co jsem prohrál i další, poněkud trapný pokus v podobě argumentace, že neumíme srbsky, vrhám zoufalý pohled na igumena R. v naději, že vstoupí do hry a zachrání nás. Jeho tvář je však nehybná jako hladina Jadranu za úplného bezvětří. Zoufale se koncentruji k poslednímu pokusu. "Vladyko, podívejte se na mne, na můj šedý vlas a vous, cožpak já mohu vystupovat na saboru mládeže"? Při těch slovech si ostentativně hladím rozčepýřenou bradu. Metropolita se pouze hlasitě směje. Dochází mi, že jsme poraženi, návrat do Srbska se nekoná a přátelé budou rozčarováni. Rezignovaně pronáším: "co se dá dělat, když episkop povelí...". "Ták, ták", odvětí spokojeně jeho vysokopřeosvícenost. Kdosi z přítomných se smíchem prohodí směrem ke mně: "z toho se už nevyvlíknete...". V hlavě mi prudce víří myšlenky na otce Sašu, dobrou duši Sněžanu, otce Petra....A co igumena M. v našem milovaném monastýru K.? Vždyť už jsem dvakrát musel žádat o změnu termínu našeho slavného příjezdu. V rozpačitém rozpoložení odcházím společně s ostatními na oběd. Na schodišti se rozhoduji požádat metropolitu o 
společný památeční snímek. Vladyka souhlasí a jeden ochotný bratr se chápe mého fotoaparátu. "Cvak", hotovo. Po obědě se loučíme s našimi hostiteli. Při odchodu mi igumen mírným hlasem vysvětluje, že arcibiskupova žádost je Boží vůlí a tak je třeba se k tomu stavět. Z parkoviště před monastýrem telefonuji otci Sašovi do Kragujevce co se právě přihodilo a několikrát se mu omlouvám, že dnes nedorazíme. Otec chápe, ale v jeho hlase rozpoznávám skryté zklamání. Odjíždíme z Cetinje směrem k věhlasnému monastýru Ostrog. Cestou opět útočím na otce R. dlouhodobě připravenými dotazy. "Co mám říct lidem, otče, když se mne budou ptát co mají dělat následujícího dne poté, co například opustí své zaměstnání, které je, dle mého vidění, duchovně zabíjí a nedovoluje jim přiblížit se k Bohu, ale dává jim peníze na zabezpečení pozemského života"? Igumen parafrázuje svatého Jana Zlatoústého. "Cožpak nevěříš, že Bůh, který vše stvořil a má nade vším moc, může z dešťových kapek, které prší na tvůj dvůr, udělat zlaté granule, kterými se dlažba zcela pokryje? Nebo nevěříš, že může do tvého okna postavit pytel peněz když to budeš skutečně potřebovat"? Je zřejmé, že igumen nemíní legitimizovat flákačství. Ale pokud je něco překážkou mezi mnou a mým Bohem, je třeba to s vírou a důvěrou v Boží moc a pomoc odstranit ze života. Otec pokračuje dalším zarážejícím vyprávěním o kameni proměněném ve zlato, který starec později nechal zmizet v podobě hada. V dalším hovoru se dozvídáme, jak je možno bojovat proti démonu rouhání. Že je třeba ho naprosto ignorovat. Je totiž velmi pyšný, ostatně jako všichni démoni, a vůbec nesnáší, když je přezírán. Cítí se zahamben, odchází a už se nevrací. Dostává se nám ještě dalších drahocenných naučení igumena R. Pomalu se blížíme k Ostrogu. 
Již je na výšině v dálce před námi zřetelně vidět úchvatná skalní stěna a běloskvoucí zdi monastýru. Terén se začíná zvedat. Stoupáme ostrými zatáčkami vzhůru, stále výš, až se před námi otevře velká terasa, jakoby vytesaná do podloží skály. Na ní parkujeme. Vystupujeme z vozu a jdeme podél ohromné kamenné stěny k chodníku, po němž stoupáme ještě výše až ke vchodu do kaple,v níž spočívají neporušené ostatky svatého Vasilija Ostrožského. Vcházíme dovnitř. Můj pohled míří k protější stěně, u níž se nachází otevřený kivot (schrána - pozn. autora). Zprava před ním stojí službu konající monach s dřevěným křížem v ruce. Igumen kráčí ke kivotu a zdraví se s mnichem. Padáme na kolena a klaníme se před světcem. Když někdo přichází ke kivotu, službu konající monach nejprve spustí kříž do vodorovné polohy jako závoru, takže jím přehradí přístup. Hlavou mi bleskne myšlenka, že monach pomocí kříže pozná, kdo není hoden přistoupit ke světiteli. Na okamžik mne sevře úzkost. Já přece nejsem hoden kvůli svým hříchům! Budu odsud vyhozen a bude to velká hanba. Kříž se však před mou hrudí zvedá. Cesta je volná. Díky, Bože! Opět se vrhám na kamenitou podlahu a pak líbám světcovo tělo a po vzoru otce R. přikládám svůj dřevěný křížek. A opět na kolena. Po následujícím krátkém rozhovoru s monachem se loučíme. Vpravo při vstupu celou dobu postává skupinka japanských turistů. Trpělivě čekají až skončíme a také oni se budou moci přiblížit ke kivotu a to přesto, že byli v kapli již před námi. Vedeni igumenem stoupáme k hornímu chrámu. Dojem z něho je těžko popsatelný. Jsem tak trochu mimo sebe a vše plyne jako film. Chvíli se zastavujeme při kamenném zábradlí a pozorujeme širou rovinu Bjelopavliča hluboko pod námi, která je na obzoru lemována horským reliéfem. Nesmrtelný obraz! Je třeba vypálit ty scény do srdce, neboť paměť je děravá jako cedník. Škoda, že není možno vytasit fotoaparát a udělat alespoň pár záběrů. Nakonec se otec Karel pokouší od pasu několikrát zmáčknout spoušť svého kompaktu. Noříme se do útrob podivuhodné stavby. Vstupujeme do jeskyního prostoru, který je upraven tak, že vytváří silným dojmem působící interier. Otec R. otevírá dveře po naší levé straně. Vcházíme. Bum!!! Lapám po dechu. Ocitáme se v miniaturním archondariku. V protější stěně jsou dvě malá okénk
a, jimiž v modravé dáli těsně pod oblohou vidno horský hřeben. Uprostřed místnůstky je kulatý dřevěný stůl. Vítá nás archimandrita Benedikt, představený velmi starobylého monastýru Micholjska Prevlaka. To je tam, kde bylo otráveno sedmdesát monachů - mučedníků. Ovšem to by bylo na samostatné povídání. Štíhlá postava, bystré oči, přívětivý výraz tváře. Celkově působí jako materializace půstu. Později se dozvím, že otec Benedikt je bývalým představeným monastýru P. a také duchovníkem našeho igumena. Jsou tu ještě další osoby. Otec Benedikt přináší z vedlejší sluje butylku s rakijí a kdosi po chvíli staví na stůl vonící kávu. Sedíme a povídáme. Jsem v sedmém nebi. A to téměř doslovně. Archondarikon je totiž jako vlaštovčí hnízdo, přilepené vysoko na skalní stěně. Sedíš, popíjíš kaficu a okénky zíráš do nebe nad krajinou. Ani se mi nechce odcházet. V duchu spřádám představy o dalším, tentokrát několikadenním pobytu v domě svatého Vasilija. Leč, vzhledem k totální změně ityneráře v důsledku ranního setkání s metropolitou Amfilochijem, máme nyní mnohem více času, než předpokládal původní plán a otec R. toho chce využít a ukázat nám ještě další vzácná místa. Loučíme se s otcem Benediktem a ostatními a spouštíme se dolů na terasu. Tam otec mizí v prodejně devocionálií. Hbitě ho následujeme. Během deseti minut mám plnou náruč knih. Některé tituly vybírám sám, jiné konzultuji s igumenem a nechávám si od něho další doporučit. U pokladny přicházím o více než osmdesát euro. "Takové knihy jinde nekoupíš", omlouvám si v duchu ten průvan v peněžence. Než usednu za volant Dusteru vytáčím číslo igumeny M. z našeho "domovského" monastýru K. v Šumadiji. Vysvětluji, že situace se opět radikálně změnila a že ani v naposled opraveném termínu do monastýru nedorazíme. Máti mne přívětivým hlasem ubezpečuje, že to nevadí, a že nás budou čekat. "Svaté sestry", povzdechnu si a nastupuju do vozu. Za několik okamžiků již pomalu klesáme zatáčkami od monastýru k rovině Bjelopavliča.
Konec III. části
(pokračování příště)
(pozn.: některé použité fotografie byly získány z veřejně dostupných zdrojů)