(pokračování předchozí části)
Potom jsme šly kousek dále a ocitly jsme se před mimořádně velikou budovou s odpovídajícími okny. Vešly jsme do ní, viděly jsme mnohé řady lavic, na kterých sedělo mnoho dětí. Všechny byly stejného věku do dvanácti let a zářily ve tvářích. Některé četly, jiné spolu hovořily s naprostou bezelstností a líbezností. Určitě jsem v té chvíli pochopila smysl upřímné lásky. Způsob jejich vzájemného rozhovoru mne natolik okouzlil, že jsem si přála nenasytně hledět na ty andělské děti jak rozpráví a čtou. Ale protože jsem nerozuměla jazyku, kterým mluvili, zeptala jsem se na to Marie a ona mi řekla: „To, co slyšíš a nerozumíš tomu, jsou ona nevyslovitelná slova, o kterých mluví apoštol Pavel, učitel národů, ve svých listech“. Jelikož jsem jí řekla, že Ji nechápu neboť jsem nikdy nečetla o Pavlovi, odpověděla mi: „Jakmile se vrátíš na zem, zeptej se na něho některého učitele ve tvém městě a on ti to objasní. Nakonec, protože jsme již dost dlouho stály a dívaly se nenasytně na ty malé anděly, pozdravily jsme je a oni nám odpověděli s nadpřirozenou vlídností. A odešly jsme. Šly jsme dále stejnou cestou a viděly jsme řadu pokojů, jejichž stěny měly barvu nebe. Tu jsem se otázala Marie, jestli je mi dovoleno vejít a pokoje si prohlédnout. „Je ti dovoleno“, řekla mi, „ale zapamatuj si vše, co uvidíš“. Otevřela jsem sousední místnost a uviděla uprostřed visící drahocennou lampádu, která osvětlovala místnost jemným světlem a dvě monachyně jak sedí jedna naproti druhé. Jelikož měly potočené hlavy, bylo vidět, že jsou na modlitbách. Hned jsem ustoupila a rychle zavřela dveře, neboť mi jedna pokynula, abych vešla. Otázala jsem se Marie a ona řekla, že jsou to monachyně, které se zalíbily Bohu tím, jak na jednom místě duchovně zápasily, kvůli čemuž je Pán ponechal v té místnůstce obě společně, aby se v tichosti modlily jak to vidíš a sklízely ovoce duchovního veselí a nebeské radosti.
Pak jsem otevřela další místnost a uviděla jednu ženu oděnou do zářivého světla. Pak jsem otevřela třetí a v ní viděla svého muže Andreu, který seděl na trůnu a nad jeho hlavou byl polyjelej (kruhový lustr – pozn. překl.) se sedmi lampádami. Když mne uviděl, sestoupil s trůnu a blahosklonně mne pozdravil. A já, poté, co jsem ho rovněž pozdravila, jsem mu řekla, že jsem ještě nezemřela a že si přeji zůstat s ním. A on mi pravil: „Je mi známo, že jsi nezemřela, ale abys zůstala zde je nyní nemožné, neboť vyměřený čas tvého života na světě ještě neuplynul. Snaž se tedy po zbytek tvého pozemského žití prokázat ctnostný život a nevstupuj do druhého manželství, aby ses stala hodnou přebývat zde společně se mnou. Hle, připravil jsem ti židli; přitom ukázal na jednu menší stoličku, umělecky udělanou a zářící čistotou. Avšak pokud se vdáš, toho dne mne srazíš s mého trůnu; přitom mi zároveň pohybem ukázal způsob pádu a dodal: a nestaneš se hodnou vidět Ráj“! Tehdy mi přísně přikázal, abych se chránila před hříchem a abych s radostí snášela zkoušky a slíbil mi, že bude vždy za mnou, duchovně. Řekl mi to a já jsem ho s úctou pozdravila, slíbila jsem mu, že se budu držet jeho přikázání a odešla jsem.
Potom jsem otevřela další místnost a ocitla jsem se před svým známým z našeho města, který zemřel před pěti lety a jmenoval se Dimitrios Christodulu. Poté co jsme se pozdravili, pověděla jsem mu o sobě. On mne uvedl do jednoho prostorného sálu a postavil mne před dvanáct mladíků stejného věku, kteří zářili více než slunce a seděli na zlatých trůnech. Uprostřed sálu byl prostřený stůl, zcela přichystaný a na něm zakryté talíře, jakoby přinesené k obědu. Tento sál byl osvětlen přebohatým světlem, které padalo skrze velká okna, jež byla, zdá se, stále otevřena. Jakmile jsem to vše znenadání spatřila, upadla jsem do velkých rozpaků, styděla jsem se a obrátila se abych odešla. Ale Dimitrios, jehož život na zemi byl vzorem ctnosti, mne zadržel; a dokonce mne vybídnul, abych přistoupila a všechny je pozdravila. Pozdravila jsem je a přišla k Dimitriovi a on mi řekl: „To je dvanáct apoštolů, přišli mne navštívit a hle, díky darům mojí dobré ženy, připravil jsem jim oběd; proto ode mne vyřiď mojí dobré ženě mou shovívavost a vděčnost a řekni jí, že zapomněla učinit vše co slíbila, na tom a na tom místě, toho a toho dne“. Potom mi z jednoho balkonu ukázal skvostnou zahradu. V ní jsem viděla pohybovat se patnáctileté dívky, které zalévaly stromky a květiny. Ty dívky mi řekly, abych zůstala s nimi. Vysvětlila jsem jim, že to není možné, rozloučila jsem se s nimi i s Dimitriem a odešla jsem.
Vešla jsem do další, sousední místnosti a nalezla jsem Christodula, Dimitriova bratra, který rovněž zemřel, jak sedí na jakémsi ozdobeném trůně, jakoby trochu posmutnělý. Přistoupila jsem k němu, pozdravila ho a povyprávěla jsem mu své dojmy, které jsem nabyla do této chvíle a zvláště jsem mu pověděla o výjimečném postavení jeho bratra. „Můj bratr, odpověděl mi, je spokojen z vícero důvodů a zejména proto, že byl hoden mít bohabojnou ženu, která vše, co koná pro duši mého bratra, koná z dobré vůle a bez reptání. Zatímco moje žena vše, co pro mne učiní, neudělá s dobrou vůlí a vděkem. Proto tě prosím, řekni jí, že je mi to líto, neboť je třeba, aby mi buď posílala ty dary s láskou a bez reptání, byť by i měly nevelikou hodnotu, anebo ať mi vůbec neposílá formálně mnoho darů s chladem v srdci a reptáním“. Slíbila jsem mu, že splním jeho přání, rozloučila se a odešla. Potkala jsem Marii, se kterou jsem pokračovala v chůzi na pravou stranu.
(pokračování příště)