(pokračování předchozí části)
Toto nebe, o kterém mluvím a tato světlost, která je skutečně připravena spravedlivým, čím dále jsme šly kupředu, tím více se stávala živější a líbeznější. Neustále jsem vdechovala s nepopsatelnou touhou, abych pojala tu líbeznou vůni, neboť myšlenka, že zakrátko o to vše přijdu a budu se muset vrátit na přesmutnou zemi, byla pro mne hořká.
Šla jsem takto s Marií a dívala se s údivem na budoucí nekonečnou slast spravedlivých a ocitla jsem se před Svatým Křížem, podobným tomu, o němž jsem vám řekla na počátku tohoto mého vyprávění. Opět jsem na něm viděla ukřižovaného Krista, nikoliv mrtvého, ale živého. Na Jeho svaté hlavě byla trnová koruna a kolem beder nejčistší a jako sníh bílé plátno. Vedle Kříže, který zářil silněji než slunce, jsem viděla žebřík a rákos. Před tím vznešeným zjevem vševítězné protidémonské zbraně mne zachvátila bázeň neboť v tom okamžiku jsem se viděla jako jedinou vinici Jeho nespravedlivého ukřižování. Ale Maria, která byla úplně nadšená a projevovala živá znamení duchovní radosti a rozechvění srdce, mi řekla: „Hle, nicotný člověče, nevyčerpatelný tajemný pramen, ze kterého jako z přebohatého potoka teče veškerý přehojný věčný požitek nového Siónu! Hle, strom Života, zasazený od počátku uprostřed Ráje a předurčený k vyléčení rány neposlušnosti, rány praotce, který pohrdl tímto Stromem nejdokonalejší lásky a přilnul ke stromu nerozumné bohorovnosti (tj. postavením se na roveň Bohu) a ješitné samolibosti a egoizmu. Takto viděn, Spasitel nevisí, ale má rozepjaté ruce, brání démonu v jeho vzdušné nevázanosti až do času, kdy bude ďábel, jenž nás klame, uvržen do ohnivého a sirného jezera a mučen po věky věků. Takto Spasitel bere na sebe hříchy světa a všichni, kdo v Něho věří a jsou Jím osvobozeni od smrti, přicházejí sem a klanějí se Trojosobnímu Božství. Neboť v tomto městě je trůn Boží i Jeho Syna. Také jsou zde všichni, kteří Mu slouží. Ty tedy pojď sem a pokloň se trofeji smyslové i duchovní přirozenosti. Líbej Jeho přečisté nohy, které potřou hlavu hada a rovněž i to blažené Dřevo, na kterém je zničena smrt“.
Tato slova nebeské Marie, plná života mnou vrcholně otřásla. Roníce slzy, přistoupila jsem k životodárnému Kříži, učinila jsem tři metanije (pozn. naše: metanije = zemní poklony, tzn. tělo se sklání do pokleku a dále se prostírá na zem směrem kupředu a zase zpět do vzpřímeného postoje) s láskou se prostíraje na zem abych políbila nohy Kristovy. On pak mi nabídl svoji ruku, kterou jsem políbila s upřímnou oddaností. Vzadu, za tím velikým Křížem, jsem viděla také jiné dva menší.
Poté jsme šly kousek dále, viděly jsme velkou zahradu se zlatou zemí a zlatými jabloněmi, přeplněnými zlatými, svěžími a úžasnými plody. Na konci zahrady, vedle cesty po které jsme kráčely, jsme viděly strom nepodobný ostatním stromům v zahradě, který byl podoben malému fíkovníku a měl zelené a dlouhé listí, visící dolů. Dívala jsem se na ten strom se zvědavostí, protože byl podobnější stromům na zemi než těm v Ráji. Vtom se objevil a postavil k tomu stromu překrásný anděl v bílém a řekl mi: „Chceš abych ti utrhl na ochutnání plod tohoto stromu, který se jmenuje Adamův strom!? Jelikož však ve mně název toho stromu vyvolal nepříjemnou vzpomínku, odmítla jsem. Marie pak, pochopivší jaká vzpomínka to byla, řekla mi: „Neboj se“. A zatímco Maria šla, aby mi sama utrhla, anděl přistoupil a dal mi do ruky jeden plod. „Nyní dávej pozor, řekla mi Maria, když ho okusíš, uvidíš, že má moc dát chuť kteréhokoli plodu pozemského nebo pokrmu nebo nápoje, na který si vzpomeneš“. A opravdu to tak bylo. Přece však jeho zvláštní přirozená chuť byla neporovnatelná.
Kousek dále jsem se obrátila a uviděla jsem jak teče nějaká třpytící se zlatá voda, ale neohraničená žádným korytem a krásné děvče které drželo tenkou hůlku, jíž ovládalo vodu, takže se vlnila a nádherně zurčela. Zeptala jsem se na to Marie a ona mi řekla: „Tato voda, kterou vidíš, představuje počátek řeky Jordánu, jejíž konec uvidíš, jestliže navštívíš pozemský Jeruzalém".
(pokračování příště)