(pokračování předchozí části)
Nakonec jsme se ocitli před velkou a velmi vysokou zdí, ve které byla nějaká velká zavřená brána z mramoru. Když jsme k ní dospěli, Archanděl pohnul velkou pákou, zatlačil ji do jakéhosi čtyřstranného otvoru a otevřel bránu. Než jsme vešli, uviděla jsem ještě jiný žebřík, ale široký. Zeptala jsem se na něj Archanděla a on mi řekl, že je to široká cesta, která vede do propasti. Popatřila jsem dolů, abych viděla zemi, ale nic jiného jsem neviděla než veliký chaos a to temný. Také na ten úžasný pohled jsem se zeptala Archanděla a on mi řekl: „Vše co učinil Bůh bylo velmi dobré, ale ti lidé, kteří se poddali hříchu, tzn. smrti, podřídili mu zároveň s vámi i celou přírodu, která vzdychajíc očekává své vysvobození“. A když to řekl, vyndal mne z náruče a opět mne zázračně proměnil do mé lidské podoby. Ale nyní jsem měla chudobný oděv a byla jsem bosá. Když jsme vešli dovnitř, šli jsme lehce po husté trávě. Poprosila jsem tehdy Archanděla, aby mne nevracel na zemi. „To není možné, odpověděl mi, protože čas tvého nenávratného pobytu na nebeském Sionu ještě nepřišel“.
Zatímco mi to říkal, pohlédla jsem vlevo a spatřila ohromného člověka velmi vážného a hrozivého vzhledu, který stál a měl před sebou velkou otevřenou knihu.Ulekla jsem se ho, ale on mne uklidňoval a řekl: „Aténo, neboj se! Bůh mi úmyslně dal tento vzhled. (Myslím, že mi řekl, že je Adam). Do této knihy, kterou vidíš, se zapisují jména a skutky těch, kteří vstupují na nový Sion“. Vtom jsem napravo od sebe uviděla jednoho mladíka, známého z našeho města, jménem Michail, který seděl na přenádherném koni. Srdečně jsem ho pozdravila a s radostí jsem se ho zeptala na důvod tak veliké cti, kterou má. „Jak to, že se nepamatuješ, že jsem byl obětí za pravdu když jsem bránil spravedlnost“. A skutečně, ten mladík byl zabit proto, že hájil pravdu a své bližní.
Potom jsme s Archandělem šli kousek dál a dospěli jsme před další bránu mimořádného třpytu a jasu. Odshora dolů byla ozdobena různými drahými kameny. Ale mezi nimi se vyjímaly nějaké daleko větší a drahocennější kameny, bylo jich dvanáct. Z nich vycházela nejživější záře. V každém rohu pak byly kříže nepopsatelné krásy. Zeď okolo byla zlatá a svítila jako slunce. Na bráně byly zavěšeny tři klíče: jeden zlatý, druhý železný a třetí dřevěný. Archanděl otevřel zlatým klíčem bránu a řekl mi: „Tímto zlatým klíčem odemykají tuto bránu bohatí, tímto železným spravedliví a tímto dřevěným chudí“.
V prvním okamžiku když jsme vešli a uviděla jsem ten nepopsatelný výjev v celé jeho nadpřirozené kráse na jedné straně a na druhé moji ubohost, stála jsem v rozpacích a neodvažovala jsem se udělat ani jeden krok kupředu. Odmítala jsem šlapat po nekonečných zlatých kobercích nepopsatelné krásy a nádhery. Ó, jaký zářný pohled! Ó, jaký mimořádný zjev úžasné krásy a nového nekonečného života. "Neostýchej se, řekl mi Archanděl. Jen běž chudinko, neboť veškerá ta dobra připravil Hospodin pro všechna ona srdce, která se usilovně snaží sama sebe přimět, aby milovala Pána a neustále ho hledají. Budou žít navěky věků. Ale hle, přichází k nám v ústrety vznešená Maria, která je určena, aby tě přijala a provedla skrze nový Sion, abys viděla věčnou slávu a blaženství. Znovu ti doporučuji, aby sis dobře vryla do paměti všechno, co vidíš, protože je třeba, abys to vypověděla oněm ve světě, aby věděli, že je Kristus dnes i včera stejný i navěky".
Viděla jsem, bratři moji, světlost natolik rozdílnou od světla, které osvěcuje naši žalostnou vodní zemskou kouli, nakolik se odlišuje denní světlo od temnoty hluboké bezhvězdné noci. Zvláštní bylo, že si mé oči na to navykly a necítila jsem žádnou obtíž. Naopak, velmi jsem toužila dívat se na tu světlost nenasytně. A všude se rozprostíral nepopsatelný pokoj. Když jsem to viděla, cítila jsem se jako uchvácena zevnitř i zvenčí živým duchem, nezměrnou radostí a veselím.
(pokračování příště)