(Pokračování předchozí části)
Viděla jsem, že jdeme po nějakém úzkém náspu, který byl z každé strany osázen rozličným voňavým a různobarevným kvítím; jako jsou fialky, karafiáty, růže a jiné a všechno bylo nevadnoucí. V dálce jsem zahlédla zahrady. Na stromě jsem viděla dětské tváře nepopsatelné krásy s křídly. Ony, přelétávajíce po větvích, oslavovaly Tvůrce. „Ty tváře, které vidíš, řekla Maria, jsou duše malých dětí. A po jejich odchodu z pozemského světa je Bohorodice drží tři dny ve svém náručí, dokud nezapomenou na svou pozemskou matku. Pak jsou dovedeny sem“. Při tom jsme přešly onen úzký násep a šly jsme, nikoliv jako prve po zlatých kobercích, ale po rozestřené zeleni. Tam pak, kousek dál, jsem viděla nějaké jezero plné smrdutého bahna. V něm je vidět jakási žena jak leží tváří dolů. Zeptala jsem se na ni Marii a ona mi řekla: „To byla monaška, udělala smrtelný hřích a nestarala se, aby se kála“. Ještě jsem v té krajině viděla železný strom. Na něm jsem viděla na řetězu oběšené děvče a pod ním bílého psa, který na něj neustále útočil a strašnými hryzy mu zasazoval rány. A ono od bolesti bláznivě naříkalo. „Ona se mučí, řekla mi Maria, protože byla monaška, velikoschimnice a opustila to a vdala se“.
O takové monachyni mi vyprávěl jeden duchovník, když jsem po prve slyšela co znamená monaška. Potom jsem otevřela jeden osamocený pokoj a viděla v něm postel, která měla místo matrace ohnivé plameny a ty se házely nahoru a dolů; postel s mužem a ženou, kteří na zemi žili v nemravnosti a nectili svátky. Dále jsem viděla ženu, která ležela v kotli plném vlažné vody. „Ona, řekla mi Maria, učinila mnohé hříchy a již byla potrestána vřící vodou. Nyní se umenšuje její utrpení, jelikož byla učiněna hodnou, aby měla syna velmi počestného, který se stal knězem a modlí k Bohu za upokojení své matky; a jak vidíš, jeho modlitba byla vyslyšena. Viděla jsem také další ženu, která stála na hranici, nohy jí hořely a otřesně naříkala. „Její syn, řekla Maria, špatně od ní vychovaný, se chce poturčit. Jakmile tedy upadne do takového zla, tento oheň zesílí a bude hořet celá v plamenech“.
Zhlédnouce to všechno, hnuly jsme se dál po netlenné trávě a mezitím jsme viděly bezpočet stromů a před každým z nich jeden stan. U vchodu každého stanu jsme viděly člověka, který sedí, s jasnou tváří. Nalezly jsme rovněž jednoho osamoceného, jak sedí na ovčí kůži a zeptaly jsme se ho proč sedí sám a nemá nic jako polštář pro alespoň malé spočinutí, ani stan. Na to mi odpověděl: „Sláva svatému Bohu, jelikož jsem hříšný, nezasloužím si ani toto místo“. On ví, že nic jiného nemá, jen tuto kůži na které seděl a tu si zasloužil proto, že na zemi daroval cosi nějakému ubožákovi. „A co se týká chýše, nemám potřebu, říká, neboť jak vidíte, nebe je blízko nás, plné hvězd a není tu noc ani déšť, ani vítr“.
Potom mi Maria řekla, že tady blízko je i žebřík, který vede do pekla a když jsme ho našly, sestupovaly jsme po něm dolů, abychom se dostaly k místu věčného odsouzení. Stupňů bylo čtrnácte a byly stejně vzdáleny jeden od druhého. Když jsme zašly do hluboké tmy, dostala jsem strach a řekla jsem Marii, že jsme měly vzít svítilnu, ale ona mne stále držela za ruku a řekla mi: „Tato tma nemůže být překonána pomíjejícím světlem, neboť je doslova hmatatelná rukama“. Nakonec jsme šly po tvrdé zemi. Připadlo mi, že je čas kolem večeře, kdy se rozžínají lampy. Ta nejspodnější země, pustina a hrůza, byla nerovná a chaotická. Řídké stromy byly přestárlé, vyschlé a připraveny k hoření. Protože byla půda blátivá, nenalezly jsme místa, kde bychom se postavily. Kousek dále pak, v jedné veliké propasti, viděla jsem, jak se rozprostírá tma hustější než ona první a v ní jsou slyšet nářky a úžasné úpění. Neodhodlala jsem se přiblížit se k okraji propasti, neboť jsem byla zachvácena strachem. „Tato krajina, řekla mi Maria, se nazývá ztracení“.
Vtom jsme viděly divoké černé démony se strašnými tvářemi a ubohým oděvem, zabláceným a krvavým. Oni bili do bubnů, velmi silně a bláznivě. Tento výjev zvětšil můj strach, takže jsem poskočila, abych se skryla za Marií; ona mne trochu povzbudila a tak jsme se na démony dívaly odhodlaně a s opovrženním.
Pozorovali nás klidně a odešli směrem onoho ztracení. Poté jsme postoupily kousek napřed, ocitly jsme se v nějakém údolí, kde jsme se chvíli zastavily a slyšely jsme šumění moře. Pokračovaly jsme směrem k místu toho šumění a uviděly jsme, ó, strašný výjev! Ohnivé moře, které s hukotem vrhalo plamenné vlny na divoký a strmý břeh, přičemž zaplavovalo ve veliké výšce onu chmurnou atmosféru jiskrami sršícím dýmem. Na tom břehu jsme viděly vojáka, který nám dal znamení a mile nás vyzval, abychom zblízka viděly ten strašný výjev. Viděly jsme, že se v pohybech oněch ohnivých vln zmítají těla mužů i žen různého věku a hrůzostrašně ječí a volají o pomoc: „Běda, shořel jsem!“ A vskutku bylo strašné to hoření.
(pokračování příště)