Svatí Cyril a Metoděj a Sedmipočetníci
přednáška – Modrá u Velehradu, 3. července 2012
Prot. Mgr. Kliment Petr Koutný
Tématem tohoto příspěvku je „Cyril a Metoděj a Sedmipočetníci“. Nejprve tedy kdo to jsou svatí Sedmipočetníci. Tímto výrazem jsou, zejména ve slovanských církvích, označováni svatí soluňští bratři Cyril a Metoděj a pět jejich nejznámějších žáků a spolupracovníků – Gorazd, Kliment, Sáva, Naum a Angelár. Cyrilometodějských žáků bylo mnohem více, ovšem jména těchto pěti nám historie v písemných pramenech dochovala. Pro samostatné označení pětice žáků pak bývá používán název „Svatí Pětipočetníci“. Pregnantní název tohoto příspěvku by tedy zněl: „Svatí Cyril a Metoděj a Pětipočetníci“ nebo „Svatí Cyril a Metoděj a další Sedmipočetníci“.
Obdobím, ve kterém se pohybujeme v rámci našeho tématu, je druhá polovina devátého a počátek desátého století, resp. zhruba tři desetiletí po roce 885. Nejprve však učiňme krátký exkurz před rok 885, abychom dosáhli nezbytné kontinuity. Připomeňme si, že je to období ještě nerozdělené církve tak, jak ho vnímáme dnes. Tehdejší římští papežové byli pokládáni, až na výjimky, za pravoslavné a východní církve byly chápány jako katolické – tedy obecné, všeobecné. Svatý velkomoravský kníže Rostislav žádá na počátku šedesátých let devátého století (861) nejprve římského papeže a následně cařihradského patriarchu o vyslání misionářů na Moravu, kteří by dokázali učit národ Božímu zákonu jazykem jemu srozumitelným. Patriarcha Fotios a byzantský císař Michal III. žádosti vyhověli a v roce 863 přichází na Moravu misijní skupina, vedená svatými Cyrilem a Metodějem. V poměrně velmi krátké době asi čtyř let dokončili překlady základních bohoslužebných textů, vyučili dostatečné množství svých učedníků a v roce 867 se vydávají do Cařihradu, aby z nich nechali vysvětit kněze a další duchovenstvo. V Benátkách se dozvídají o převratu v Cařihradu, císař Michal je zavražděn, patriarcha Fotios svržen. Tím spíše přijímají pozvání papeže Mikuláše I. a odebírají se do Říma. V Římě Mikulášův nástupce Hadrián II. schvaluje jejich slovanské liturgické knihy a nechává vysvětit některé žáky. Svatý Cyril v Římě 14. února roku 869 umírá jako velikoschimník v řeckém klášteře. Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Klimenta. Metoděj je papežem posléze vyslán jako arcibiskup se sídlem v Sirmiu (dnešní Sremska Mitrovica v Srbsku) a papežský legát pro slovanské země, zpět na Moravu. Na cestě je zajat franskými biskupy a dva a půl roku vězněn ve Švábsku. Za pomoci blatenského knížete Kocela byl na přímý zásah papežův osvobozen. Na Moravě v té době již vládne synovec Franky zajatého a Ludvíkem Němcem odsouzeného (a nakonec pravděpodobně umučeného – o jeho osudu se nic bližšího neví) knížete Rostislava Svatopluk. Ten Metodějovi svěřuje všechny moravské chrámy a Metoděj se ujímá církevní správy. Jestliže kníže Rostislav usiloval o zřízení nezávislé církevní organizace na Moravě, podařilo se to až Svatoplukovi, jak vyplývá i z obsahu encykliky papeže Jana VIII. „INDUSTRIAE TUE“ z roku 880.
Misijní dílo svatých bratří a jejich spolupracovníků mělo od samotného počátku nejen své příznivce, ale také tvrdé odpůrce. Franští biskupové si na území Moravy činili nároky a vznikající samostatná církevní správa jim byla naprosto proti mysli. Důležité postavení v řadách opozice měl pozdější Metodějův sufragán, nitranský biskup Wiching, rovněž vysvěcený papežem.
Arcibiskup Metoděj se v roce 884 stahuje do ústraní a tam v krátké době, za pomoci dvou „rychlopisců“ dokončuje překlady knih Svatého Písma, kromě Knih Makabejských. Těsně před svou smrtí, za přítomnosti svých spolupracovníků i knížat, určuje za svého nástupce pravověrného Gorazda, muže vzdělaného jak v řeckých tak i latinských knihách, pravděpodobně z vladyckého rodu. 6. dubna roku 885 svatý Metoděj umírá. Pohřební obřady jsou konány řecky, latinsky i slovansky. Je pohřben „ve velikém chrámu moravském, vlevo za oltářem svaté Bohorodičky“, jak čteme v jeho Životě. Tato lokalizace činila a činí mnoha badatelům až do dnešního dne značné obtíže a konečné místo uložení ostatků světce je dodnes neodhaleno. To je ovšem téma na jinou přednášku.
Po smrti Metodějově vystupňovala opozice, vedená Wichingem, svůj odpor vůči slovanskému duchovenstvu a dochází ke konečnému střetu, který se nakonec dostává až před vladařský trůn Svatoplukův. Ten je žádán, aby spor obou stran rozhodl. Svatopluk ovšem není nikterak vzdělán v theologických či ekleziologických otázkách. Jeho osobní život bychom sotva mohli nazvat asketickým a za svého života ho Metoděj káral pro jeho nezdrženlivost. Nedá se tedy předpokládat, že byl nakloněn Metodějovu duchovenstvu. Spor rozhoduje za poněkud zvláštních okolností ve prospěch strany Wichingovy. Následný vývoj událostí je dramatický. Cyrilometodějské duchovenstvo, žáci, spolupracovníci a příznivci jsou zatýkáni, vězněni, mnozí prodáni do otroctví. Originální stopy po byzantské misi jsou likvidovány. Dnes nám již naše historie, archeologie, lingvistika a další vědní obory mohou nabídnout pouze torzo cyrilometodějského díla a více či méně pravděpodobné interpretace jeho artefaktů. Zdá se, že nebývale úspěšné a kvetoucí dílo svatých bratří je rozmetáno a téměř sprovozeno ze světa.
Nyní se dostáváme k jádru našeho tématu. Jaké byly další osudy svatých Pětipočetníků?
Svatý Gorazd, jediný mezi nimi moravského původu, se v pozici Metodějova nástupce na moravském biskupském stolci dlouho neohřál. Než stačil odejít do Říma, aby tam osvědčil svou pravověrnost, byl smeten vlnou převratu podobně jako ostatní jeho druhové. O jeho dalším osudu toho víme velmi málo a některé skromné zmínky si konkurují. Zjednodušeně můžeme vycházet ze tří základních tezí. První z nich říká, že když docházelo na konci devátého století na Moravě k obnovení samostatné církve, papežští legáti (arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel) vysvětili na moravského biskupa právě svatého Gorazda. V tom případě by Gorazd skutečně nakonec nějakou dobu v moravské církvi (která měla čtyři diecéze) jako biskup působil. Podle druhé teze odešel Gorazd na sever do krakovska. Tomu by snad nasvědčovala stopa v jednom středověkém kalendáři ze 14. století, kde je Gorazdovo jméno, společně s dalšími, uvedeno. Třetí, možná nejpravděpodobnější teze, uvádí, že poté, co byli za zvláštních okolností (těmi se myslí nenadálé zemětřesení) naši Pětipočetníci propuštěni z vězení, byl společně s nimi vyhnán v zimě 885/886 směrem k Dunaji. Prchali nazí, zpočátku na kopích vojáků, museli se skrývat. Podařilo se jim překročit Dunaj a dostali se do Bělehradu, kde se jich ujal náčelník pevnosti Boritakan (Voritakan). Ten je odeslal k caru Borisovi, jež Pětipočetníky vřele přijal. Podobně jako Rostislav na Moravě chtěl totiž i Boris ve své říši zřídit samostatnou církevní, nezávislou organizaci a věděl, že k tomu potřebuje místní vzdělané slovanské duchovenstvo. Někde po cestě se však druhové pravděpodobně rozdělili. Podle některých zmínek pak Gorazd krátce působil na Ochridu v dnešní Makedonii, tedy ještě před svatým Klimentem, k němuž se ještě dostaneme. Zajímavé stopy se ovšem nacházejí v Dnešní Albánii, která v té době byla součástí Bulharské říše. Podle některých názorů Gorazd nakonec působil v Glavenici, kterou někteří badatelé umísťují do oblasti dnešního města Ballsh. Tam měl být podle této třetí teze Gorazd také pochován. Později prý byly jeho ostatky před tureckým nebezpečím mnichy z tamního kláštera přeneseny do Bělehradu, dnešního Beratu. V katedrálním chrámě Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Beratu lze vidět ikonu svatých Sedmipočetníků, z nichž dva leží před ostatními na břehu řeky a nápis na ikoně hlásá, že tito dva spočívají ve stěně beratské pevnosti. Oněmi ležícími, podle pozdější tradice umučenými, světci jsou Gorazd a Angelár. Podle některých zmínek však Angelár na následky útrap na cestě do vyhnanství brzy umírá a společně s Gorazdem v oblasti Glavenice působí svatý Sáva, o němž nemáme prakticky žádné další historické záznamy.
Mnohem bohatější materiál se dochoval o dvojici posledních Pětipočetníků, svatém Klimentu a svatém Naumu. Svatý Kliment byl rodem Bulhar resp. Makedonec (území dnešní Makedonie bylo rovněž součástí Bulharské říše). Proto se paradoxně ze svého vyhnanství radoval, neboť se vracel domů. Nejprve působil v tehdejších centrech Bulharské říše Plisce a Preslavi. Bulharský car Boris, který ve svém křtu přijal jméno Michal (podle svého kmotra byzantského císaře Michala III.), ho pověřil učitelstvím. Kliment byl nesmírně schopný, literárně zdatný a snad i umělecky nadaný. Během krátké doby vyučil údajně 3500 žáků, které pak po skupinách čítajících kolem 300 členů vysílal do dvanácti svěřených okrsků. Kliment pokračoval v literární činnosti, kterou započal ještě se svatými soluňskými bratry na Velké Moravě. Podle některých teorií by mohl být autorem životopisů svatého Konstantina – Cyrila i svatého Metoděje (podle jiných byl autorem životopisu Metodějova svatý Gorazd). Borisův nástupce, syn Simeon, pak Klimenta jako biskupa velického pověřil církevní správou. V učitelském úřadě Klimenta nahradil svatý Naum. Ten vybudoval na břehu Ochridského jezera (v dnešní Makedonii) monastýr s chrámem svatých Archandělů, kde byl po své smrti v roce 910 také pohřben. Kliment se usídlil ve svém monastýru v Ochridu, podle čehož je nazýván Ochridský. Po smrti svého druha Nauma spravoval církev ještě 6 let a 27. července roku 916 (podle tzv. starého – Juliánského kalendáře) zemřel. Byl pohřben ve svém chrámu. Později byly jeho ostatky z obav před znesvěcením přemístěny do chrámu Přesvaté Bohorodice Perivlepty v Ochridu. Z Klimentova chrámu pak Turci udělali mešitu. Před několika lety byl na místě mešity opět vybudován původní chrám, zasvěcený svatému Klimentu a svatému Pantelejmonu a ostatky svatého Klimenta sem byly opět přemístěny.
Tolik alespoň několik stručných poznámek k velkým a zde, u nás, dle mého soudu, dosud nedoceněným osobnostem svatých Sedmipočetníků. Nyní se pokusím jejich význam a význam jejich díla podtrhnout z možná neočekávaného pohledu.
Každý jednotlivec má své rodiče a my, křesťané víme, že tyto rodiče máme mít v úctě, aby náš život byl pokojný a dlouhý. Tak nás učí jedno z deseti přikázání. Každý správný rodič se svým dětem snaží poskytnout to nejlepší pro jejich spokojený a šťastný život. Ze zkušenosti pak víme, že ti, kdo své rodiče znectili, či kdo proti nim dokonce pozvedli svou ruku, mívají následně ve svém životě velké problémy. I celé křesťanské národy mají své rodiče. Nikoliv biologické, nýbrž v duchovním smyslu. Co se vztahuje na jednotlivé křesťany, jak bylo řečeno, vztahuje se i na národy. Také národy, pokud chtějí užívat pokojného a plnohodnotného rozvoje, mají ctít své duchovní rodiče. Náš národ nebo lépe řečeno naše národy mají rovněž své duchovní rodiče, totiž právě svaté Sedmipočetníky. Víme, že již před jejich příchodem na Moravu zde působili misionáři jak z Řecka, tak z Itálie i z Německa (z hlediska dnešního uspořádání Evropy), ale intenzita, velikost, rozsah, hloubka a dosah jejich relativně krátké mise, která netrvala ani čtvrt století, nás vede k mínce, že byli obdařeni zcela mimořádným Božím požehnáním a že, na rozdíl od některých svých předchůdců, měli ten správný klíč k srdci tehdejších Moravanů. Tito svatí otcové zde pokládali hluboké základy naší kultury, vzdělanosti i státnosti, ale především nevyvratitelné základy duchovní. Tehdy jsme se právem pyšnili postavením mezi předními a nejkulturnějšími evropskými národy. Na těchto základech i my dnes stojíme, přesto, že si toho již mnozí nejsme vědomi, přesto, že mnozí jsme zapomněli nejen na ty základy, ale i na ty, kteří je za velkých obětí, s velkou námahou a s velkou láskou pokládali. Písmo ústy velikého apoštola Pavla říká, že nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který již byl položen. Jestliže naši pradědové zde na Moravě dopustili, či se přinejmenším prostřednictvím své nobility dokonce podíleli na drsném vyhnání svatých Pětipočetníků, jakožto našich duchovních rodičů a likvidaci jejich ohromného díla, pak je to bez pochyby důvod pro hluboké pokání našeho národa. To je ovšem nemožné bez poznání a pochopení požehnání, kterého se nám skrze svaté Sedmipočetníky dostalo. Bohužel, dnes velmi mnozí nevědí o těchto našich duchovních rodičích zhola nic. Mnozí ani nikdy neslyšeli jejich jména. Mnozí vůbec netuší, že stojí na základech jimi vyhloubených a zbudovaných. Národ, který zapomněl na své rodiče, který zapomněl na čem stojí a kde má své kořeny, ztrácí svou identitu, ztrácí orientaci, ztrácí sebedůvěru a zdravou hrdost, pojmy jako věrnost a vlastenectví se mu stávají směšnými, stává se snadnou kořistí mocichtivých. Zkrátka, takový národ neví odkud a kam jde a proto volí povrchní krátkodobé cíle, tu napravo, tu nalevo. Tyto symptomy je dnes možno spatřovat i na národě našem. Uzdravení je jistě možné a je také žádoucí. Předpokládá to ovšem, abychom se vrátili sami k sobě, abychom nestavěli další a další patra naší budovy tak, že neodpovídají položenému základu. Je nasnadě, že taková stavba je pak labilní a hrozí zřícením. Je tedy třeba znovu objevit ten základ, který položili svatí Sedmipočetníci, obnovit úctu k nim jako k našim duchovním rodičům. Blížící se 1150-ti leté výročí příchodu svatých Sedmipočetníků na Moravu je k tomu velmi příhodným impulzem a tato konference a zařazení tohoto tématu do jejího rámce je, zdá se, znamením, že se blýská na lepší časy.
Naše země se společně s dalšími evropskými národy podílí na projektu sjednocené Evropy. Zvláště události posledních let naznačují, že toto sjednocení je sotva uskutečnitelné pouze na ekonomicko-politických principech. Aby se to podařilo, musí se, dle mého soudu, také celá Evropa vrátit sama k sobě a postavit se opět na své vlastní základy. Připomeňme si, že Evropa má dvě dimenze: západo – východní, kterou se dosud i my nejintenzivněji zabýváme, ale také severo – jižní, která je, zdá se, ještě stále poněkud opomíjena. Myslím, že projekt „Evropské kulturní stezky svatých Cyrila a Metoděje“, který zde má být představen, je výbornou myšlenkou, jejíž realizace by mohla podpořit i zmíněnou severo – jižní osu. Vždyť naši předkové si jí byli vědomi. Vzpomeňme na „Jantarovou stezku“. Ta přece přinášela nejen rozvoj obchodu, ale i tok informací a kulturní výměny. Oživení cyrilometodějské stezky by zajisté přineslo nyní sotva tušené možnosti vzájemného poznávaní národů, jimž se svatí Sedmipočetníci resp. Pětipočetníci stali apoštoly, či, v našem případě, duchovními rodiči. Musíme totiž přiznat, že obraz o těchto národech je, zejména v našich masových sdělovacích prostředcích neúplný, mnohdy zkreslený či dokonce z valné části poplatný jakýmsi geopolitickým zájmům.
Jestliže jsme řekli, že stopy po misi svatých Sedmipočetníků byly po jejich vyhnání na Moravě likvidovány, pak výprava po stopách našich otců do dnešního Srbska, Makedonie, Bulharska, Albánie skýtá naději, že tam, jako v jakémsi vzdáleném zrcadle spatříme odraz toho, co péčí těchto otců zakořenilo a tak slibně se začalo rozvíjet zde na Moravě. Dá se totiž předpokládat, že oni ve svém novém působišti nezačali realizovat cosi odlišného, nýbrž, že zajisté pokračovali v tom o co se snažili i zde. A plody jejich úsilí v této další etapě zůstaly mnohem četnější a zřetelnější, než je tomu u nás. To je, myslím, výborná příležitost pro spolupráci historiků, archeologů, odborníků v oborech církevního umění, lingvistů, studentů a nakonec i pro nový směr rozvoje turismu. Tam, na Balkáně, tedy můžeme spatřit a poznávat více než jedenáct století starý odraz naší vlastní duchovní a kulturní tváře.
Na závěr si dovolím krátkou citaci z díla našeho předního byzantologa docenta Vavřínka: „Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí“. (V. Vavřínek: „Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem“, historická studie, 2001).