Jako na houpačce
Představitelé Vlády České republiky projevili v minulých dnech obdivuhodný smysl pro napínavou dramaturgii svých mediálních vystoupení. Navzdory velmi zdrženlivému až nesouhlasnému postoji prezidenta republiky, navzdory opakovaným demonstracím odpůrců uznání samostatného Kosova Českou republikou, navzdory velmi zdrženlivému postoji jednoho z koaličních partnerů ve vládě (KDU-ČSL), navzdory usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 6. února 2008, které, mělo-li by být Ministerstvem zahraničí ČR respektováno, de facto znemožňuje za stávající situace uznat samostatné Kosovo, konečně navzdory opačné vůli mnoha občanů ČR, oznámil 30. března ministr Karel Schwarzenberg, že hodlá 2. dubna předložit vládě návrh na uznání samostatného Kosova. A to i přes zřetelně proklamovanou nechuť koaličních křesťanských demokratů tuto nešťastnou a příliš hořkou pilulku spolknout.
Jeho cílem bylo původně Kosovo uznat do summitu NATO, který začal 2. dubna v Bukurešti. Proč měla být tato naprosto kontroverzní věc "vyřízena" do summitu není nezasvěcenému zcela jasné. Mohou ho však napadat všelijaké nelichotivé motivy pro takové kvaltování. Premiér Topolánek rovněž pílil s uznáním do summitu NATO a to přesto, že ještě 25. března se nechal slyšet, že záležitost se na jednání vlády 2. dubna určitě projednávat nebude a že "pokud bychom dnes hlasovali o uznání Kosova, tak uznáno nebude," . Jsou prý potřeba zahraničněpolitické i ekonomické analýzy takového kroku, do té doby nelze o této citlivé otázce rozhodnout. O motivech premiérovy nenadálé změny smýšlení, která vyústila v tezi "lepší teď než před srbskými volbami", lze opět pouze spekulovat. Tohoto zvláštního názorového chaosu na naší politické scéně si všimla i srbská tisková agentura TANJUG, která 30. března vydala zprávu pod případným názvem "KOLEBANJE ČEŠKE PO PITANJU KOSOVA". 1. dubna lidovci pohrozili, že pokud bude následující den návrh na uznání skutečně do vlády předložen, jejich ministři ho nepodpoří. Ministr Schwarzenberg 2. dubna materiál skutečně na jednání vlády předložil. Lidovci své stanovisko nezměnili, přidali se i někteří ministři za ODS. Jednání bylo přerušeno s tím, že termín, kdy se vláda k záležitosti vrátí , nebyl dle mluvčí vlády stanoven. Pro tuto chvíli je tedy, zdá se, bezprecedentní hamba naší zahraniční politiky zažehnána. Vtírá se ovšem neodbytná otázka na jak dlouho? Tlak na uznání bude i nadále zajisté mocný a pomyšlení, že by to mohl být tlak zejména vnitřní, vykresluje zcela absurdní charakter situace. Co všechno by se mohlo stát či naopak nestat, kdybychom se zachovali jako svobodný stát? Můžeme se snad rozhodnout v nesouladu s evropským politickým mainstreamem? Takové otázky jistě trápí hlavy našich politických vůdců. Není jim co závidět. Kéž by ve změti všech těch pro a proti nakonec vítězně zazněl jeden argument, který ovšem v naší pragmatické (chceme-li realistické) politice nebývá brán v potaz. Tím argumentem je Pravda, která je nade všemi lidskými politickými úvahami a analýzami. Respekt vůči této Pravdě je klíčem k poznání, že přinejmenším nepřitakáním onomu současnému silnému proudu, který nás tlačí k přitakání, v konečném důsledku dáme přednost skutečné Spravedlnosti, již máme hledat. Škody, které bychom v důsledku naší naprosté zdrženlivosti v otázce uznání falešného státu Kosovo mohli snad utrpět, jsou spíše hypotetické a zajisté dočasné. Jak ovšem změřit škodu, kterou způsobíme nejen sami sobě zradou přítele, zradou obětí svých otců a praotců, jejichž dědictví jsme převzali a máme ho chránit, rozhojňovat a předávat našim dětem - křesťanské evropské dědictví?