29. 11. 2014
Hvězdy nad Kosovem - díl I.
V uplynulých dnech jsme za podzimního deště opustili naši duchovně potemnělou a rozháranou krajinu a vydali se na pouť na Kosovo rovné. Tam kupodivu večer zářily hvězdy na obloze, ale hlavně - z chrámu v monastýru Visoki Dečani zněly andělské zpěvy monachů a nesla se libá vůle kadidla. To bylo při všenočním bdění ve svátek svatého srbského krále Stefana Dečanského. Národa se sjelo veliké množství ze všech krajů, kde Srbové přebývají. Byl to pro nás ojedinělý zážitek. Našinec jen zřídka zažije půl druhého tisíce modlících se věřících v jednom chrámě. Byl mír, jako by ani nebylo třeba rakouských a italských vojáků K-FOR, kteří patrolovali kolem monastýru i na přístupech k němu. Ale k tomuto zážitku jsme se s Boží pomocí museli propracovat, promodlit a prosloužit na svatých liturgiích a nočních bděních předcházejícími dny naší pouti. Přinášíme soubor fotografií, které tvoří "bleskovou" fotoreportáž z té požehnané pouti.
První zastávkou byl byt našich přátel v Šumadiji. Náš přítel právě slavil svou "slávu" - rodinnou slavnost v den svátku patrona rodiny.
Pak jsme se vydali do našeho "domovského"monastýru v Žičské eparchii.
Druhého dne jsme zvládli navštívit monastýr Čelije, kde nedávno vyzvedli ze země mošti svatého Justina Čelijského (Popoviče) a přemístili je do chrámu. Jelikož jsme pouť zamýšleli rovněž jako příležitost k modlitebnímu zápasu o uzdravení naší rozhárané místní církve, museli jsme si přece vyprosit od svatého avvy požehnání. Vždyť se málem stal naším episkopem, kdyby mu tenkrát svatý starec Simeon Dajbabský neporadil, aby to odmítl... Na fotografiích je nově budovaný chrám dle přání svatého avvy.
A když už jsme byli v tom kraji, vydali jsme se ještě do monastýru Lelič, kde spočívají mošti sv. Nikolaje Velimiroviče, kterým jsme se rovněž mohli poklonit.
Sestry nás následujícího dne po jitřní bohoslužbě patřičně nakrmily a mateřsky nás vyprovodily na cestu na jih. Kraje, kterými jsme projížděli byly překrásné, bohužel, blesková fotoreportáž není určena pro větší množství obrázků.
Večer po dlouhé cestě už jsme nepříliš čiperně vstoupili do chrámu na naší černohorské základně v monastýru nad městem na břehu Jadranu a..... ihned byli učiněni důstojnými, abychom se bez meškání připojili k všenočnímu bdění. V noci jsme se odšourali do kelije. Pohled na noční město pod monastýrem a na moře byl interesantní; zvláštní spojení...
Naděje na odpočinek po únavné cestě a probdělé noci se brzy ráno rozplynuly, když jsme dostali požehnání, abychom odputovali do monastýru Micholjska Prevlaka, kde slavili chrámový svátek. No, vždyť to měl být přece modlitební zápas... Svatou liturgii jsme sloužili pod širým nebem na základech starobylého chrámu.
Odpoledne po návratu do našeho monastýru jsme se chvatně dali dohromady a vyrazili do rezidence vysokého církevního pohlavára v monastýru vzdáleném třičtvrtěhodinu jízdy autem na jeho slávu , kam jsme byli pozváni.
Po nočním návratu zpět jsme se dozvěděli, že nazítří po rozbřesku odjíždíme ke vzdálenému Skadarskému jezeru, z jehož vod vystupuje ostrov a na tom ostrově je monastýr, v monastýru dva chrámy. V jednom z nich jsme sloužili svatou liturgii. Dostat se na ostrov bylo možné pouze v jakémsi nepříliš spolehlivě vyhlížejícím plechovém člunu. Nechali jsme naše auto na pevnině těsně u vody. Zapadlo totiž do hlubokého hrubého písku, spíše vrstvy oblázků a nebylo možno s ním hnout. A čas nás tlačil. Nastoupit do člunu a nepřevrátit se přitom není tak jednoduché, jak by se suchozemci mohlo zdát. Vylodili jsme se v monastýrském přístavišti a už se rozezněly zvony. Po liturgii jsme procházeli rajskými pěšinami kolem monastýru, seděli s igumenou pod širým nebem, rozprávěli, pili šťávu z granátových jablek, kterých bylo kolem nepočítaně, poslouchali ptáky a snili o tom, že sem při nejhorším prchneme a budeme tu poustevničit... Pozdě odpoledne nás sestry vyprovodily k člunu, zamávaly na rozloučenou a my pluli k pevnině. Na ostrově jsme zanechali jedno děvče, které s námi odjelo z našeho monastýru s úmyslem už se do světa nevrátit. Auto se nám pomocí lopat a s vydatným přispěním místních dobrovolníků podařilo vysvobodit.
Ze Skadarského jezera jsme zamířili přímo do monastýru Rustovo, skrytého lidským očim kdesi v kopcích mezi keři a stromy, kde bylo třeba účastnit se bdění se zamonašením jedné mladinké poslušnice. Bylo zde značné množství věřících, monachů i monašek a kněží. Obřad monašského postřižení byl nádherný a dojímavý. V noci jsme seděli u trapézy a my opět vnímali skutečné společenství církve - pastýř v čele a kolem duchovenstvo, monašstvo i věrný národ. Vše vzájemně pěkně promícháno. Až si člověk posteskl...
Následujícího dne, po pár hodinách odpočinku, jsme za kuropění odjeli opět do monastýru Rustovo, Sloužili jsme svatou liturgii v maličkém presbyteriu za nádherného zpěvu monašek. Jako vždy, sestry byly jako andělé a my se měli jako v nebi. Bohužel, v tuto chvíli nemáme k dispozici žádné obrázky. Ale představivosti se meze nekladou. Prostě kousek nebe, vetknutý do tohoto světa.
(pokračování příště)