Přes dvě Moravy k Jadranu - díl I.
aneb pouť dvou moravských presbyterů za velikým požehnáním
autor: KM
Je šeré ráno 10. října 2011. Venku je nevlídno, občas poprchává. Jako obyčejně při podobných akcích vyrážím na dlouhou cestu se zpožděním. První zastávkou je Brno. Tady nastupuje otec Karel. Několik organisačních poznámek, ještě jednou vystoupit z auta a zavřít dokořán otevřené domovní dveře a už definivně sedí na místě spolujezdce. Modlitba ke svatým andělům za ochranu na cestěa tři...dva...jedna...start! U Břeclavi doplňujeme nádrž naší čtyřkolky až po hrdlo. Vůz rumunské značky snad bude na Balkáně doma a nenechá nás na holičkách. Za družného rozhovoru projíždíme Bratislavou a pokračujeme placatými maďarskými pláněmi na jih. "Jak zde mohou ti lidé žít?", ptám se sám sebe a jsem Bohu vděčný za milovaný reliéf Chřibů nad naší chalupou. Kolem Budapešti, jako obvykle, ztrácíme nějaký čas. Další tankování jsme si nechali úmyslně na srbské území. Zároveň kupuji na pumpě SIM kartu do mobilu. Při "větším než malém" počtu telefonních hovorů bych se v rámci služeb našeho domácího operátora rychle finančně zruinoval. Zkouším připojení do místní sítě a hlásím se příteli Sašovi do Kragujevce. Večer bychom měli přijmout pohostinství jeho rodiny. V Bělehradě jsem netrefil správnou odbočku a záhy zjišťuji, že míříme do Chorvatska. Tam pochopitelně vůbec nechceme. Saša volá jak jsme na tom. Musím s pravdou ven, ale vzápětí ubezpečuji, že chybičku brzy napravíme. Chvíli se motáme na nějakém sjezdu a šup, najednou jsme na autostrádě, která vede právě tam, kam potřebujeme. Štěsí netrvá dlouho. Brzy dojíždíme na konec velmi, ale skutečně velmi dlouhé fronty automobilů. Konce toho hada nedohlédneš. Bělehrad je totálně ucpaný. Posouváme se jako leguáni velmi dlouho metr za metrem. Co platno, že místy vidíme nějaké dopravní značení a návěští. Tady každý bojuje sám za sebe na vlastní pěst. Počet vozů nalepených vedle sebe zjevně přesahuje počet pruhů na vozovce. Otec Karel podotýká, že v Moskvě je to ještě horší. To mne příliš neuvolňuje. Konečně jsme se protlačili a prosmýkali všelikými zátarasy a opět se pomalu rozjíždíme ven z Bělehradu. Časové skóre není pro nás příznivé. Ale další část cesty je, díky Bohu, zcela bez problémů a tak s mírným přispůsobením předepsaných rychlostních limitů postupně srovnáváme ztrátu. Zhruba hodinu po plánovaném termínu zvoníme u dveří známého bytu v Kragujevci. Přivítání je jako vždy velmi srdečné. Předáváme becherovku, bomboniéru a čokolády pro děti. Káva a nezbytná domácí rakija po dvanácti hodinách za volantem přichází velmi vhod. Následuje večeře a dlouhý rozhovor do pozdní noci. Mluví se zejména o situaci a problémech v církvi. Když se v debatě dostáváme do období mezi dvěma světovými válkami, kohosi napadá, že bude moudřejší odebrat se na kutě. Ráno je třeba vyrazit na další pouť. Krátká děkovná modlitba a šup do pelíšku. Následující den po snídani a skvělé kávě se loučíme s našimi šumadijskými dobrodinci (Šumadija je část centrálního Srbska) a míříme dál na jih, k hranici s Černou Horou. Kde jsou ty časy, kdy to byla součást Jugoslávie... Zatímco jednu řeku Moravu jsme překročili na hranici se Slovenskem, druhou překonáváme blízko města Čačak. Tady se ovšem jmenuje Západní Morava. Ta se dále na východě, nedaleko města Varvarin, stéká s Jižní Moravou a dále pak již teče Veliká Morava. Kraj kolem ní se jmenuje Pomoraví. Prostě - jsme tu jako doma. Čím dále na jihu jsme, tím vyšší jsou hory. Proplétáme se soutězkou Ovčar Banja pod Kablarem. Tato přírodní nádhera v sobě skrývá několik monastýrů.Teď, bohužel, není možno do žádného z nich odbočit. Čas je neúprosný otrokář. Vytrvale se suneme dále a konečně přijíždíme na černohorskou hranici. Dvě děvčata, nikterak nepřipomínající úřední odsoby, nás hbitě obírají o 10 €uro. Prý ekologický poplatek.
Otec Karel byl již na samotném počátku cesty nedobrovolně jmenován do funkce palubního navigátora. Role je to vskutku nevděčná. Vybaveni originál srbskou mapou od našeho přítele Saši znovu a znovu zjišťujeme, že mezi mapou a reálným terénem panuje zvláštní nepřímá úměrnost. Sídla, kterými zřídka projíždíme, mapa nezná, zatímco občasné orientační body, zanesené v mapě, nelze v terénu nalézt. Přesto stále pokračujeme dle intuice a toho, kam vede cesta. Je mi trochu divné, že vždy, když se otce zeptám kde se nalézáme, zadívá se dlouze do mapy a brumlá jakoby sám pro sebe: "táák, ...Priština..." Reaguji opakovaně doporučením obrátit mapu na druhou stranu. Do Prištiny (to je na Kosovu, co je teď prý samostatným státem...) se mi vůbec, ale vůbec nechce, nehledě na to, že by to bylo v naprostém rozporu s naším dlouho spřádaným plánem. Zhrzený otec navrhuje, abychom si vyměnili role. Tuto průhlednou past ovšem rezolutně odmítám. Je mi jasné, že bych se znemožnil podobně jakon on a toho mi přece není zapotřebí. Hory jsou čím dál vyšší a špičatější a kaňon vedle silnice tak hluboký, že z toho běhá mráz po zádech. "To my u nás ve Střílkách nemáme", říkám si v duchu. Rumunsko - francouzsko-japonský Duster si ale vede skvěle a dodává mi pocit relativní jistoty.
V serpentínách mezi tunely, vytesanými ve skalách, míjíme cedule s nápisem "Kdo by se nebál Morače?". To se jakási pojišťovna snaží přesvědčit řidiče, kteří tudy projíždí, aby se u ní nechali pojistit. Morača je přenesený název pro opravdu nebezpečnou soutězku ve skalách. Pohled za okraj silnice do propasti bere dech. Škoda, že se nám nedaří někde zastavit a pořídit snímek.
Konečně nás vítá monastýr Morača. Středověký skvost s titulem Lavry. Času není věru nazbyt, ale minout tuto perlu prostě není přípustné. Vcházíme do brány a následně do chrámu. Tam, jako by na nás čekal, prodlévá otec igumen. Zdravíme se a pak posloucháme jeho zasvěcený výklad základních informací o monastýru, prohlížíme si vyhlášenou ikonu sv. Proroka Eliáše a luštíme nápis nad vchodem z pronaosu do naosu.
Čas nepolapitelně kvapí a tak se loučíme s přívětivým igumenem a ujíždíme dál a dál směrem na Podgoricu. Městem jsme projeli bez potíží a vyjíždíme na kopce na jih od metropole. Pořizujeme pár snímků a hajde dál k pobřeží.
Kilometry ubíhají a my začínáme intuitivně vnímat blížící se moře. A vskutku. Po průjezdu dalšími serpentínami (kolik jich už bylo?) se znenadání otevírá prostor. Úchvatný pohled! Hory se jakoby snižují a sklání, až se noří do vodní hladiny. A modravé moře kam až oko dohlédne. Tam, někde ve velké dálce, se podobně modravá obloha dotýká vodní pláně. Jsem zcela fascinován touto scenérií. Mé pohnutí bude jistě snáze pochopitelné, když prozradím, že poprvé v životě v reálu zírám na nedozírnou hladinu moře. Tak tedy několik chvatných snímků a spak sjezd do města B.
Laskavý čtenář nechť promine poněkud detektivní označení města. Podobně tomu bude i s názvem monastýru, který hledáme a jménem igumena, kvůli kterému podnikáme tuto dlouhou cestu. Hodláme totiž v této chvíli zachovat jistou intimitu oné osoby a navíc se domníváme, že trocha tajuplného zabarvení tomuto povídání jistě neuškodí...
Konec 1. části
pokračování příště