Kázání na svátek Zjevení

 24. 01. 2011

 

 

   Jeromonach Rafailo Boljevič

   Kázání na svátek Zjevení - křtu Páně 2011

 

Bůh se jeví! A jeví se ne pouze nám, bratři a sestry, kdo jsme se zde dnes shromáždili. Nýbrž všem těm, které dnes toto slunce ozařuje, dává světlo, dává teplo, dává i naději, neboť dokud je slunce na nebesích, je důvod pro naději, dokud je přívětivé počasí, je důvod, abychom věřili, dokud je v nás dech a vědomí, je důvod, abychom se namáhali v úsilí o pokání, a abychom sbírali plody, pokud ta námaha bude s požehnáním Božím, plody poznání Boha. Avšak vidíme, že dnešní doba není taková. Není v takovém stavu a nežije v tom světle, protože se ani nenamáhá v onom dobrém úsilí. A jakoby nějak zemřela. Bůh se zjevuje a to tak, jak se dosud nikdy nezjevil. Nejen lidem, nýbrž je tento svátek Bohozjevení, bratři a sestry, také svátkem andělů. Serafíni dnešního dne oslavují Bohozjevení, protože poprvé viděli Boha takovým způsobem. A od toho okamžiku jejich slavosloví, jejich serafínský, cherubínský a vůbec andělský zpěv, nabyl ještě silnějšího tónu. A s ještě větší láskou oslavují svého Tvůrce a Pána, skrze kterého také oni získali existenci. Tedy svátek Zjevení není jen svátkem lidí, ale i andělů. Avšak, na rozdíl od andělů, my lidé jsme, nějakým způsobem,  jakoby zemřelí. Bůh se zjevuje, aby přinesl světlo, aby ho přinesl a dal i nám a my nereagujeme. Takže jsme nepochybně před dilematem, jestli se postavit ke svátku tak, že se budeme nezměrně radovat a nekonečně se těšit tím, co je nám dnes dáno nebo zda obrátíme pohled na naše bližní podle přirozenosti, myslíme na stvořené a nepokřtěné a na ty, kteří jsou stvořeni rukou Boží, pokřtěni ve jménu svaté Trojice a dnes nejsou ve chrámech Božích, aby se i oni objevili před Bohem, že jsou živí, že Ho poznali, že Ho přijali do svého srdce, že se do Něho oblékli svatým křtem a hle, dnes přišli, aby svědčili i před nebem i před lidmi i před anděly i před démony, že patří Bohu, jedinému pravému Otci, Synu i svatému Duchu, nehledajíce Ho nikde mimo Něho samotného, a On sám je pravoslavná církev. Pravoslavná církev, bratři a sestry, je sám Bůh. Bůh na zemi. Pravoslavná církev je Bohozjevení v trvání. Pravoslavná církev je Svatá Trojice, tady s námi. Vždycky s námi. U některých, kdo to poznali a ctili, také v nich. Myslíme na naše svaté otce. Světce, svaté křesťany. Bůh se usídlil v jejich srdci. Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch svatý žije v srdci člověka. A to je, bratři a sestry, pravoslavná církev. Proto, jestliže ji jako takovou nepoznáme, vůbec jsme ji nepoznali. Ne ji, ale Boha jsme nepoznali - jestliže v pravoslavné církvi nevidíme Syna Božího, Jeho mystické Tělo, kterým církev je, pokud v ní nevidíme podobu a vyjádření slávy Otcovy, stejnou pečeť, jestli v něm nevidíme Logose Božího, jestli v něm nevidíme Syna jedinorozeného a jestli nepřijmeme skrze tu víru a křest v Něho Ducha svatého a Duchem svatým z nitra naší bytosti začneme prožívat, nikoliv jen že církev je Tělo Boží, že církev je sám Bůh na zemi, nýbrž jedno velké tajemství, kterého se někteří svatí otcové, řekněme, i trochu báli. Také náš svatý vladyka Nikolaj v jedné modlitbě říká, když objevil v sobě Boha hlouběji, než mysl může postihnout, a hlouběji, než dech může sestoupit, že je Bůh v nejhlubších úkrytech jeho srdce a trochu se tím vystrašil, pochopivší koho v sobě nosí. A ještě jeden z velkých otců, který možná ten zážitek i nejhlouběji popsal, i když málo kdo tomu dnes rozumí, svatý Simeon Nový Theolog, který cítil Boha v sobě Duchem svatým a sebe v Bohu. Viděl sebe jako úd Boží. Tedy, jestli církev pravoslavnou, bratři a sestry, vidíme jakýmkoliv jiným způsobem a prožíváme jakkoliv a nikoliv tak, jak je třeba a jako to, co ona je, a ona je Bůh, respektive Tělo Boží, pak, bratři a sestry, nemůžeme dnes slavit svátek. Bohužel ale, dnes tu není nic ze svátku, nic z radosti, nic z povznášení, nic z duchovní i tělesné potěchy, ze svátku dnes nic. A proč? Proto že se Bůh objevil, zjevil, odkryl a jako zjevený je v církvi přítomen a my církev Boží prožíváme chybným způsobem. Tím projevujeme svoji slepotu, svoji duchovní nevědomost. Přitom, my nejen že nepoznáváme církev jak je třeba, ale ani sebe nemůžeme poznat. Ani sebe nemůžeme prožívat tak, jací jsme; to jest, že jsme děti Boží, údy Jeho Těla. A tento svátek, bratři a sestry, je velmi, velmi významný svátek. On dnes odhaluje ještě jednu pravdu. Že je náš národ těžce, těžce nemocen. Že se nachází v komatu, hlubokém komatu. Jestliže my dnes, po takovém čase, již v jedenadvacátém století, nepoznáváme Pána v Jeho církvi, a ne pouze že Ho nepoznáváme, nýbrž jsme se osmělili vystoupit, démonem obelstění a démonem postrčení, bratři a sestry, proti církvi Boží, začali jsme jí znovu a znovu hrozit. Začali jsme na ni křičet. Začali jsme se na ni opět a opět kabonit. Začali jsme se mračit na její biskupy. Začali jsme se kabonit a zlobit na její kněze. Začali jsme a opět pokračovali v absolutním neporozumění co je to její povždy drahé a povždy drahocenné jak jí, tak národu Božímu, svaté mnišství. Dnes se lidé, když vidí mnicha, mladého mnicha, mladou monašku, pohoršují. Vůbec v nich nevidí, a vůbec v mnišství, paprsky Bohozjevení. Paprsek zjeveného Boha. Nevidí v knězi možnost, jakou si nelze představit nikde mimo církev. V kněžích, v kněžstvu máme, bratři a sestry, takové možnosti, o jakých svět může jen snít. A to nikoliv lehce rozvíjeným sněním. A ne jen sněním, nýbrž i s mnoha výsledky, které jsou důsledkem snění. Myslíme na snění či fantazírování jakožto bolestné hnutí mysli. Neboť mysl, která nenalézá a nekontempluje Boha zjeveného v Trojici, začne fantazírovat. Každé hnutí mysli mimo trojičního Boha je fantazírování a snění. A když sněním a fantazírováním začneme žít a tvořit, potom se ocitneme v prostředí vysněném. V prostředí plném fantazií, vtělených fantazií. A máme svět plný videoher. Svět filmů, svět umění. Myslíme umění, které je odděleno od církve, kultury, která je oddělena od církve. Vědy, která je oddělena od požehnání a od pramene poznání a moudrosti, Velemoudrosti. Vše to, bratři a sestry, je svět fantazií. A dnešní generace zkouší a hle, rve se v takto nemocném prostředí, obklopena společností a lidmi, kteří jsou v hlubokém komatu. A my sami, kteří jsme do včerejška byli ve stejném komatu, pokoušíme se oživit, vrátit se, prohlédnout. A nemůžeme prohlédnout, nemůžeme pravdivě vidět, jestliže nemáme pravdivé světlo. Nemůžeme prohlédnout, pokud se  opíráme pouze o stvořené světlo, světlo tohoto slunce nebo jen o intelektuální světlo, světlo padlé lidské přirozenosti. Ta může mnoho dát a nabídnout, ale nikdy dostatečně. A nikdy plně, abychom mohli říci, že máme pravdu a že ji známe. A už vůbec ne, že žijeme pravdivě. Proto svatí otcové z dob pravdivých, kdy se pravda žila, kdy se praktikovala, velcí naši monaši dávných časů, hledíce Duchem svatým na tyto naše časy, plakali a naříkali. Vidíce svět ve velké tmě, ve velké potemnělosti, ve velikém odpadání od Boha. To jest od života, od poznání, od moudrosti, od pravdy. Svět, který bude zotročen velkou, gigantickými rozměry velkou lží. A pouze v církvi Boží, tato trocha trávy, která se prodere skrze asfalt, jak říká jeden ze současných učitelů církve a zajisté to správně řekl, neboť tato naše církevní shromáždění opravdu jsou travičky, které se probily skrze asfalt. Asfalt nevědění, asfalt Bohoborectví. Prodraly se a hle, stojíme tu jako beránek, ale přece stojíme. Stojíme tu v chrámu Božím, přišli jsme a postavili se před dnešního dne zjeveného Boha. A tím jsme projevili, že máme poznání, že je v nás moudrost, že je v nás život. To, že jsme se zde dnes shromáždili znamená, že je v nás život. Což neznamená, že nemůžeme být mnohem, mnohem, mnohem lepšími. Ale že máme život? Máme. A otcové těch dob to poznali řkouce, že to právě takto bude. Že se Bůh zjevil všem a pouze málo lidí, že Ho bude oslavovat, že se k Němu přihlásí. A proto, bratři a sestry, měli bychom vědět, že říkali, že v posledních časech bude tak těžko tomu pokolení, žijícímu v takovém podivném prostředí, nazvěme ho jemně podivným. Tolik věcí bude převráceno, tak velmi se lež rozšíří, zesílí že se stane veřejně přiznanou a vnucenou. Lidé od malička, s matčiným mlékem budou sát lež. A v těch časech žít v církvi Boží, žít pravdivě a v pravdě, říkali, bude obzvláště těžké. Neboť řekli, že ty generace křesťanů přijdou o jakoukoli jinou aktivitu. Budou slabí v tom všem, v čem naši předkové byli obzvláště silní a statní. Ale jestli zůstanou v pravdě, zůstanou v církvi Boží, trpíce pokušení, která je obklopují, a která se obořují na jejich životy ze všech možných stran a všemi možnými způsoby, kterých dnes není právě málo, jestli vydrží, vyznají zjeveného Boha Otce i Syna i svatého Ducha bez ohledu na to, že množství čarodějů, množství vil, množství idolů buď v lidském nebo nějakém jiném mechanickém smyslu tady okolo nich, množství různých idejí, množství falešných proroků a spasitelů, množství falešných věr a nabídek, jestli v tom prostředí do dnes neviděném vydrží a budou v církvi a budou se umět pokřižovat a vyřknout jméno svého Boha, svého i Boha andělů a Boha svých svatých předků, jestli budou umět říct jeho jméno, bohužel, mnozí dnes neumí a není těžké; snadnější je vyřknout jméno Boží než svoje; snáze si lze zapamatovat jméno Boží něž své jméno; tedy když Ho řeknou a když se přežehnají znamením svatého kříže ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha třemi prsty, bratři a sestry, vyznávajíce tři osoby a jednu bytnost, spojujíce tři prsty a dva projevujíce tím a vyznávajíce Boha, Pána Ježíše Krista, vtěleného Boha, jako Bohočlověka. Toho, který svojí Božskou přirozeností vzal naši padlo lidskou přirozenost a tou Božskou silou ji vyzvedl na stupeň nadnebeských výsostí, stupeň Božství. Lidská přirozenost, bratři a sestry předčila andělskou. A to nesrovnatelně. Matka Boží je čestnější než serafíni, než cherubíni a nesrovnatelně slavnější než serafíni. Pomyslete, žena, děvče, Panna, která je nesrovnatelně slavnější než největší andělské síly, než nejčistší andělé, nejsvětější. A jaká teprve je sláva samotného Boha v těle. A proto, bratři a sestry, dnešní svátek zaujímá naši pozornost, zaujímá celou naši mysl, celou naši pozornost, celou naši vůli, chtění, všechny naše pocity. Nesmí dnes, bratři a sestry ani jedna maligní buňka naší pozornosti zůstat v naší bytosti. Neměla by, i když zůstane, víme to podle slabosti. Ani jedna maligní buňka zapomnění, ani jedna maligní buňka roztržitosti, ani jedna maligní buňka nevěry a pochybností. Ale celá naše bytost se dnes musí vytrhnout z této vřavy zmatku a zamířit ke zjevenému Bohu. A hle, On před námi jako člověk stojí a skrze Něho a kvůli Němu jeví se nám i Otcův hlas, který říká: "toto je Syn můj milovaný". To je, bratři a sestry, jako když stojíš na křižovatce, neznáš, kterou cestou máš jít - a my všichni více méně stojíme na křižovatkách, ještě jsme nevykročili jak je třeba, neboť kdyby tomu tak bylo, vidělo by se to na nás. Ještě je vidět pochybnost v našich slovech, pochybnost v našich skutcích, pohledu, je vidět pochybnost o Bohu. Neboť ten, kdo nepochybuje, je to na něm vidět, odlišuje se. Tedy, dnes před námi, kteří ještě stále pochybujeme, hle, Syn jednorozený, znovu a znovu, bratři a sestry, opět Bohozjevení, opět lekce. Není Bohu zatěžko mít čas, aby opakoval jedno a to samé. Hle, Syn jednorozený, Bohočlověk, ten, kterého jsme včera viděli v Betlémě jako dítě, hle, dnes je na Jordáně Janem ohlášen, velikým Janem a velmi vystrašeným Janem. Velmi se Jan vystrašil, neboť věděl kdo je Pán. On věděl, že je to sám Bůh v těle. A lidé, kteří Pána obklopovali, kteří byli s ním, vůbec nevěděli kdo je ten člověk, vedle kterého stojí a s kým jdou k Jordánu. Nevěděli, že je to sám Bůh v tom průvodu, který jde k Janu Křtiteli, pokorný Bůh, pokorný Bohočlověk, mírný jako beránek - že je Beránek Boží. A pouze Jan věděl, neboť Ho i ohlašoval a cestu Mu připravoval, že v tom pokorném člověku, podle našich let mladém člověku, člověku, který měl třicet let, ve všem podobnému nám, bratři a sestry, jen v jednom ne - ve hříchu, hříchu v sobě neměl, vše ostatní vzal na sebe, devět měsíců byl v lůně, všechno měl co i my máme, kromě hříchu, je něco, co my nemáme a to je Božství, plnost Božství. Plnost Božství přebývala v něm - člověku. Dokonalý Bůh, jak to říkáme a vyznáváme a dokonalý člověk. Maximum. A On stojí zde před tebou, který pochybuješ, který nevíš kudy, za kým, jak; stojí před tebou, stojí v církvi pravoslavné. Když vidíme, bratři a sestry, myslí Bohočlověka na Jordánu před Janem, vidíme Ho dnes i v církvi pravoslavné před námi. Tentýž On, vtělený, ale rozšířený po všech chrámech, po všech zemích. Proto je velmi důležité být v jednotě s církví, s Boží církví, jak se dnes říká, i když to je třeba vyjasnit, neboť lidé vychovaní světskými  modely se plaší, a když se pak řekne kanonická církev, myslí, že je to nějaký právní regulativ. To je, bratři, jedno Tělo. Možná je lépe říci - nemůžeš být s Bohem, když jsi mimo Něj. Nemůžeš být s Bohem, jestliže tě Syn Jeho jednorozený nepřijme. Nemůžeš mít jednotu s Otcem bez Syna a svatého Ducha. To znamená, bratři a sestry, být v církvi, jak říkáme kanonické. Žádné rozkoly. Pouze jeden milimetr, bratři a sestry, mimo církev, nemluvě o nějakém větším vzdálení, pouze jeden milimetr i když jsou ještě menší míry, pouze jeden milimetr - to je nekonečné vzdálení se od Boha. Proto je třeba být v ní pokud chceme žít v Bohu. A pokud chceme slyšet hlas Boha Otce, který se dnes jeví, dávejte pozor, Bůh Otec a Jeho hlas, skutečný zázrak, že se země nerozpustila v tom hlase, avšak láska panovala a milost, a hle, i my jsme dnes  slyšeli a uši nám neshořely, bubínky nepraskly; když bomby vybuchují a hromy hřmí třeseme se a strachujeme. A slovo Boží posloucháme zívajíce a neslyšíce. A dnes jsme   slyšeli slovo samotného Otce, který dnes i nám říká : " toto je Syn můj milovaný, který je podle mé vůle". Veliká slova, bratři a sestry. A ona řeší všechna naše dilemata. Všechny naše pochybnosti vyhání. Toto je Syn můj milovaný. A jestli chcete: "toto je církev moje milovaná". Pravoslavná, apoštolská. Nikoliv zavřená, otevřená je pro všechny. "Ale mimo ni mne neuvidíte". Jak říká svatý mučedník Kyprián Kartágiňský - komu církev není Matkou, tomu ani Bůh nemůže být Otcem. A hle, jak velká čest, jak velké požehnání máme v církvi, co všechno máme! I hlas Otcův slyšíme a ukazuje nám na Syna svého jednorozeného, Pána Ježíše Krista, Bohočlověka - toto je Syn můj milovaný který je podle mé vůle. A co ještě vidíme, bratři a sestry, neboť tu někdo schází; máme Otce, máme Syna, ale chybí nám jeden. A hle, otevírají se nebesa - komu se otevírají nebesa? Jak nám připomíná svatý Řehoř Palama v kázání na Bohozjevení: a otevřela se Mu nebesa, Pánu našemu Ježíši Kristu. Pouze Jěmu se nebesa otevírají, bratři a sestry, a Duch svatý sestupuje z prsou Otcových, který z Otce vychází a na Synu spočívá a skrze Syna se nám dává. Ale nevychází z Něho, jak někteří rozumovali smrtelně sklouznuvše a kloužou do dnešního dne, lámajíc sobě hlavy, lebky, kosti, páteře a hynouce ve velkém. I oni, kteří jim uvěřili a od nich se poznání Boha učili a nikdy nenaučili. Nýbrž dokonce pronásledují ty, kdo jsou nositeli pravé víry. To znamená nositeli pravého světla. To znamená nositeli samotného Pána. Samotného Pána. Hle, bratři a sestry, Duch svatý, hle, v církvi pravoslavné! V naší církvi, bratři a sestry, nebesa jsou vždy otevřená. Duch svatý, jakmile sestoupil v den svaté Padesátnice, nebesa se již nezavírají, bratři a sestry. Zavřou se v den strašného soudu. Tehdy se dveře zavřou a již nevejde kdo nevešel skrze církev pravoslavnou, skrze její svaté tajiny, ten nebeský, nadnebeský koridor - neboť na nebesa se pluje pouze tím koridorem svatých tajin, každá odbočka je velmi nebezpečná, to jsou veliké výšky a víme, že existuje oblast svého druhu, řekněme, duchovní Bermundský trojúhelník, podnebesí, ve kterém mnozí skončili v hlubinách Hádských. V hlubinách nejspodnějších. Proto je velmi důležité stoupat na výšiny koridory svatých tajin a v církvi Boží neboť pouze Pánu našemu se nebesa otevřela. A těm, kteří jsou v Něm. A slyšeli jste dnes, že jsme namísto trojsvaté písně zpívali onu píseň, kterou církev zpívá při svatém křtu: "kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli". Na dnešní den se konaly společné křty. A i když se dnes nekonají, ta píseň nám připomíná, že jsme se i my v Krista oblékli, bratři a sestry a že jsou i pro nás nebesa otevřená skrze Něho. Proto mimo církev Boží, mimo svatý křest a mimo života podle vůle Boží, to je podle vůle Otcovy, neboť Ježíš Kristus nás nikdy nenaučí ničemu, co není podle vůle Boží, podle vůle Otcovy, aniž by Duch svatý kdy podnítil v nás jakoukoliv akci, jakýkoliv projekt, jakoukoliv myšlenku, jakékoliv chtění, které není podle přání Otce nebeského - proto se nemůžeme divit, když říkáme, že nám cosi nejde, že se to nepohnulo, že nemáme síly. A proč to nemáme? Protože to nechceme podle vůle Boží. Chceme se soudit, chceme se přít, chceme se vadit, chceme závidět, chceme smilnit, chceme dělat strašné věci, které nejen že nemají nijakou vazbu s vůlí Boží, ale jsou v plném souladu s vůlí satanskou. A chceme, aby nám Bůh pomohl. Nikdy nám v tom Bůh, bratři a setry, nepomůže. Nikdy! Naopak, můžeme se vzepnout k takovému stupni povýšenosti, že nejen že nám nepomůže, nýbrž i hlava nám může sletět s ramen. Velmi rychle, za jednu sekundu. Nám i všem ostatním. Máme příklad ve Starém Zákoně, i když dnešní situace je ještě ostřejší, nebezpečnější. Trpělivost Boží ještě trvá, ale kéž nedá Bůh, aby nás stihnul hněv Boží nepřipravené, když trpělivost a milost dopustí, aby pravda řekla co má. Proto, bratři a sestry, snažme se žít podle vůle Boží a budeme mít velikou podporu Ducha svatého, neboť Syn nás svými přikázáními naučil, co Bůh chce a Duch svatý, kterého jsme přijali v církvi skrze svaté myropomazání, nám  pomůže, abychom to uskutečnili. Jestli bude třeba, abys někoho z mrtvých vzkřísil a bude to podle vůle Boží, nesmíš vůbec pochybovat. Vzkřis ho z mrtvých! Proč ses vyděsil!? Jestli je třeba, abys horu přemístil, přemísti jako ji arcibiskup Alexandrijský Joakim přemístil, aby spasil své stádce od smrti před oním vezírem, který řekl - jestliže je ta vaše víra pravá, tedy jak Bůh řekl, kdo věří, bude i hory přenášet - a on, nepochybujíc a pocítíc, že je to podle vůle Boží, přemístil celou horu z místa na místo. A do dnešního dne ta hora stojí a poukazuje na něj a nosí jméno Stůjhoro, jak se celá ta hora nazývá. Stůjhoro, neboť začala chodit modlitbami svatého archijereje Joakima. Tak i my, bratři a sestry, můžeme učinit, jestliže uvěříme ve zjeveného Boha Otce, Syna i svatého Ducha v církvi pravoslavné přítomného a silného, jestli tak budeme věřit, jestli budeme věřit Synu Jeho jednorozenému, nejen věřit v Něho, že se zjevil, ale věřit že to co říká, co přikazuje, že je to velmi důležité, že jsou to svatá Boží přikázání, že je skrze ta přikázání vůle Otcova vyjádřena, neboť jak sám řekl - On je podle mé vůle a cokoliv vám říká, poslouchejte Ho, nikoho jiného, jen Jeho; ti druzí mohou být nevím jak organizovaní, nevím jak ozbrojení, nevím jak šikovně a vychytrale předloží své požadavky - jestliže nejsou On - a to nejsou, a jestliže neříkají a nepřenáší Jeho vůli, nesmíte je poslouchat! A nesmíte se jich ani bát. Neboť ta neposlouchání a ta smělost jsou důsledky poslušnosti Bohu, která přijde skrze Ducha svatého. A na jiném místě říká: "nebudete tehdy vy mluvit, ale Duch Otcův bude mluvit skrze vás". A když si Duch svatý, bratři a sestry, vezme slovo, pak nikdo více nemá co by řekl. Kromě toho, že se zacpou uši, že se místo opustí nebo že se vezme šavle a hlava se odsekne tomu řečníku. Přitom, tím aktem ho učiní světcem Božím a svědkem v Trojici zjeveného Boha. A nikoliv někým, kdo zemřel, kdo přestal existovat. Šavle vždycky činí mučedníka Kristova velikým, svatým a silným. proto, bratři a sestry i my věřme ve zjeveného Boha Otce, Syna i svatého Ducha. Věřme, že žije a že je v církvi pravoslavné. Nikde mimo ni. Zde se s Ním sjednocujeme, zde s Ním žijeme, zde se od Něho učíme. Od Jeho Syna. Zde žijeme podle Jeho vůle poháněni silou Ducha svatého. A tím způsobem, bratři a sestry, máme otevřená nebesa. Proto křesťané, jak o nich říkali, žijí na zemi, chodí po zemi a mysl a srdce jejich jsou na nebesích. To nejsou, bratři a sestry, bajky a krásné příběhy. To je realita. Realita tohoto svátku. Proto i my se oddělme od země, hniloby, toho pomíjejícího, co v každém případě pomine, nýbrž se poutejme k věčnosti, k nepomíjejícímu, k pravdivému a svatému. A to je Bůh náš, přítomný v církvi, ve svaté tajině přijímání. Tady, takovým zvláštním způsobem - Krví a Tělem. Vezmi a jez a pij! Oblékl jsi se Jím - jez a pij Jeho Tělo a Jeho Krev a to je vše, co potřebuješ. A vše co potřebujeme, bratři a sestry, je život v Bohu. A žijíce v Bohu, bratři a sestry, pociťujeme společenství Církve, shromáždění. Pocit, který se nemůže poměřovat se žádným jiným dobrým pocitem. A takto v čase začneme a ve věčnosti, dej Bože, skrze církev naši svatou, která je sloup i pevnost pravdy a ve které jsou nebesa otevřena kéž se vineme do království nebeského, království světlosti pravé. A v té světlosti nechť oslavujeme jediného pravého Boha v Trojici zjeveného a věčného, proslaveného v církvi Boží a námi zde, v čase a dej Bože také v oné nepomíjející věčnosti slaveného Otce, Syna i svatého Ducha. Boha našeho, Boha, který se nám dnes jeví. Bůh se jeví!

 

(Podle audiozáznamu přel. a drobné korekce přičinil: KM)