Ostudné výročí
Dnes "slavíme" jedno velmi hanebné výročí novodobých dějin - 1. výročí vyhlášení samostatnosti tzv. státu Kosovo. Na televizních obrazovkách bylo možno shlédnout reportáž z oslav na Kosovu, rozhovor se šťastným kosovským Albáncem. Rozhovor s kosovským Srbem jsme z nějakého důvodu vidět nemohli. Asi ho mělo nahradit vyjádření Jiřího Dientsbiera, který se v souladu se svým svědomím a znalostí situace nezaprodal současnému mediálnímu a politickému evropskému mainstreamu a řekl pravdu. Díky za to!. V Praze se uskutečnila již 27. protestní demonstrace. Bylo mrazivé odpoledne.
Asi proto přišlo z milionové metropole a ostatních koutů republiky jen pár desítek demonstrantů. Toto "vojsko dosud nespících", tedy těch, kteří si udělali čas a stálo jim za to dojet pár zastávek metrem nebo dojet pár set kilometrů autem aby dali najevo svůj nesouhlas s do nebe volající arogancí moci v současné Evropě bylo natolik prořídlé, že nám až bylo líto sv. vojvody Václava, který se nad ním tyčil jako nahý nad trním. Nebo že by již sešlo z mysli? To by bylo tragické. Stále platí, že na Kosovu a v Metochiji se vede boj o budoucnost Evropy. Buď křesťanskou nebo tu tzv. multikulturní, demokratickou, moderní, integrovanou, rozvinutou....atd...atd...., rozuměj - konzumní, vykořeněnou, centralisticky řízenou, tedy modloslužebnou. Zatímco OSN velmi zvolna a ostýchavě opouští na Kosmetu pozice, tzv. mise EULEX pod vedením nešťastného Petera Feitha intenzivně pokračuje v dokončování bezprecedentní loupeže kusu svrchovaného evropského státu naplňováním plánu stejně nešťastného držitele Nobelovy ceny za mír Marttiho Ahtisaariho. Anebo je to ještě jinak? Možná bychom měli přítomnost těch několika desítek lidí pod sochou Václavovou chápat jako zázrak uprostřed společnosti, která pod vedením politické reprezentace, jež otevřeně podporuje zločince (dnes již některé v kravatách) jak v Prištině tak v řadách západních evropských politiků, směřuje mílovými kroky k oné druhé výše popsané, nekřesťanské evropské budoucnosti. To by ovšem již bylo troubení pro blanické rytíře... U nás na Moravě není na koho troubit a tak nezbývá než volat na vše strany: "Probuď se, národe! Probuď se, lide moravský, postavený na pravoslavných základech víry cyrilometodějské! Probuď se svatá Církvi a všichni volejte HAMBA - HAMBA - HAMBA!" Přitom je ovšem třeba obléci se do žíněného roucha a sypat si hlavu popelem. I my sami jsme totiž v důsledku své vlažnosti a netečnosti vinni tím, že naši vůdcové páchají ostudné věci. Pokání bylo cestou k záchraně Ninive. Pokání je také cestou k záchraně našeho národa a konečně i Evropy. Nastal čas přestat poslouchat falešné proroky. Je třeba vrátit se k Otci, domů. Jestli se tak skutečně bude dít se pozná tam - na Kosovu. Kdo nevěří, ať tam běží... Bože náš, buď nám milostiv!
