Debakl na Kosovu

9. září 2010

621 let mezi Lazarem a Borisem

                                                                                                                                                         

Jde mladičká na Kosovo pole,

přechází tam dlouho po

bojišti, po bojišti vznešeného

Lazara, a obrací junáky, co leží

celí v krvi. Živého - li najde,

omyje ho vodou

studánkovou, dá mu napít

červeného vína a běloučkým

posilní ho chlebem... 

 

 

   1389:

    A když Lazar vyslechl ta slova, o ledačems v mysli popřemýšlel: "Co si počnu, dobrotivý  Bože? Pro

kterou se mám rozhodnout říši - pro nebeskou mám se rozhodnouti, pro nebeskou nebo pro pozemskou? Co

si počít, dobrotivý Bože? Rozhodnu - li já se pro pozemskou, pozemská jen nakrátko je, kdežto nebeská je

na věkoucí věky..."

   2010:
  

Možná podobné myšlenky táhly hlavou presidentu Borisi Tadičovi, kyž předevčerem v Bruselu večeřel s

šéfkou evropské diplomacie a mezi čtyřma očima s ní jednal o osudu Srbskem spojeným národům

předložené rezoluce, která měla odsoudit nezákonný a ilegální akt vyhlášení samostatnosti Kosova.

Mnozí kompetentní činitelé připouštěli, že existují reálné šance, že Valné shromáždění OSN odsouhlasí

text rezoluce, čímž by de facto byla potvrzena nejen protizákonnost vyhlášení kosovské samostatnosti, ale

zároveň by západní mocnosti v čele s U.S.A. byly usvědčeny z bezprecedentního porušení mezinárodního

práva a Mezinárodní soud v Haagu by byl odhalen jakožto politicky zmanipulovaný. Vyšlo by najevo,

že mezinárodní právo bylo definitivně nahrazeno právem silnějšího. Málokterý zločinec poté, co je

usvědčen ze zločinu, padne na kolena a prolévá slzy pokání. Nedalo se tedy očekávat, že v případě

odsouhlasení rezoluce západní mocnosti přiznají svou, do nebe volající, vinu a jejich postoj ke Kosovu se

nějak zásadně změní. Pravděpodobně by se prakticky nezměnilo nic. Ale došlo by k, byť i nepřímému,

odsouzení zločinu a zároveň s tím i k odsouzení jeho aktérů. Pokrytecká maska západní amero€vropské

politické elity by byla stržena. A to si ony mocnosti a jejich vazalové pochopitelně sotva mohly přát. Srbové

by v takovém případě pravděpodobně  mohli zapomenout na své kýžené dohledné začlenění do

společenství Evropské unie, na dotace pro rozvoj hospodářství, zřejmě by byli vystaveni rozličnému

ponižování, ústrkům, izolaci a ostrakizaci. Černé vrány by se prostě snažily tu bílou uklovat . Srbové

by tedy pravděpodobně ztratili své pozemské - €vropsko unijní - království.   Ano, možná toto vše táhlo

hlavou Borisi Tadičovi, když v Babylónu večeřel s Catherine Ashton. Boris Tadič je politik a byl zvolen

srbskými voliči. Jistě tedy mezi sousty musel uvažovat o tom, co jeho voliči chtějí. Možná dospěl k

závěru, že chtějí volně cestovat, studovat na €vropských universitách, vyrovnat se svou měsíční výplatou

ostatním €vropanům....že prostě chtějí být jako oni, ti ostatní €vropané.    Boris Tadič se nakonec (jistě

nikoli na vlastní pěst, ale za podpory srbské vlády) rozhodl, že ustoupí nevybíravému a brutálnímu

vydírání hlavních režisérů kosovské frašky. Usoudil, že dobré vztahy se Západem a z toho plynoucí

výhody jsou pro Srby větším dobrem, než "aktualizovaná Lazarevská volba". Pozor, tady se nejedná o

pokus odsoudit srbskou politickou reprezentaci. Ta do této chvíle dokázala to, co je například u té naší

naprosto nepředstavitelné.   Srbská rezoluce byla ovšem proměněna v cár zcela bezvýznamného papíru,

který Srbům umožňuje předstírat, že jeho očekávaným schválením na půdě OSN nebude v žádném případě

zpochybněn jejich zásadní postoj ke Kosovu a €vropské unii zase předstírat před dalšími relevantními hráči

na geopolitické šachovnici plnou jednotu. Spokojeny mohou být i spiritus agens celého toho divadla -

U.S.A., neboť opět daly na srozuměnou kdo je tu šéf.    Komu by se snad zdálo, že se tu příliš

zklouzává do kalných politických vod, nechť se nemýlí. Budiž bez okolků jasně řečeno, že Srbové

pijí svůj kalich hořkosti v důsledku svých hříchů. A budou ho pít dál, dokud se nevydají na cestu

pokání. Tedy to, co se snad jeví jako politický, pro Srby nyní neúspěšný boj, je ve skutečnosti jen

vnějším zrcadlením vnitřního duchovního zápasu. Oné znovu a znovu opakované volby mezi královstvím

pozemským a nebeským. Je třeba si uvědomit, že kalich hořkosti nedrží v rukou pouze Srbové. Každý

národ drží ten svůj. Tedy i západní mocnosti a jejich vazalové. A zatím co v tom srbském nyní s

každým douškem ubývá žluči, kalichy dnešních "kosovských vítězů" se naopak plní. A až

Srbové svůj kalich hořkosti dopijí, přijde neodvratně řada také na ně.  

 

Pak nám Bůh budiž milostiv... 

KM