Přes dvě Moravy k Jadranu_IV

28. 04. 2012

Přes dvě Moravy k Jadranu - díl IV., závěrečný

Je to již nějakou dobu, co jsme se, milý čtenáři, naposledy setkali při vyprávění o naší cestě k Jadranu. Připomeňme si tedy, že jsme se rozloučili při odjezdu ze svatého monastýru Ostrog ve chvíli, kdy jsme se spouštěli z výšin na rovinu Bělopavliča. Nyní můžeme opět na chvíli vrátit čas a směle pokračovat v požehnané pouti.

Nějakou dobu kličkujeme po silnicích, které hrozí proměnit se co chvíli v polní cestu. Igumen R. mne tu a tam lehkým pokynem upozorní, abych ubral plyn. Většinou pak následuje nějaký nenadálý manévr. Pohybujeme se bělopavličskou rovinou na levém břehu řeky Zety. Cestou, která se již nedá nazvat jinak než "polňačka", po jistém čase přijíždíme k monastýrskému komplexu. Jsem natolik zaujatý igumenovou navigací, že mne tento náhlý zjev překvapuje. Je to monastýr Ždrebaonik. Zastavujeme u nějakého stromu. Vpravo je hřbitov. Vystupujeme z Dusteru a kráčíme přes cestu ke vchodu do areálu. Procházíme po širokém dláždění směrem ke chrámu. Naše přítomnost je vzápětí zaregistrována pozornými monaškami. Vstupujeme do chrámu a jdeme po velikých kamenných dlaždicích k presbyteriu. Líbáme ikonu svatého archanděla Michaela, kterému je chrám zasvěcen a přistupujeme k dřevem obloženému a purpurem pokrytému kivotu při jižní stěně před ikonostasem. Uvnitř spočívají ostatky svatéhoi Arsenije, nástupce svatého Sávy na srbském archijerejském prestolu. Na něm, z Boží milosti, tento veliký světec a divotvorce zůstával celá tři desetiletí. Rád bych ti, milý čtenáři, pověděl něco více o tomto Světle pravoslavné Kristovy církve, avšak skromný prostor tohoto našeho vyprávění to nedovoluje. Věz tedy alespoň to, že právě sv. Arsenije první napsal krátký životopis svatého Sávy Srbského a jeho zásluhou bylo jeho tělo přeneseno z Bulharska do Srbska - tehdy do monastýru Mileševa. Dá-li Bůh, snad někdy v příštím čase nalezneme příležitost o tomto svatém Božím pastýři povyprávět něco více, třeba o jeho udivujících zázracích. Konáme zemní poklony a líbáme svaté mošti. Vzápětí přichází igumena J. a zve nás na tradiční posluženije. Odcházíme z chrámu a pod přístřeškem před kamenným konakem (budova s keliemi pro sestry - pozn. autora) usedáme a počínáme rozhovor. Úvodem je, jako obvykle, třeba upřesnit, že i když jsme z České republiky, jsme Moravané a na starobylé Moravě také žijeme. Igumena se zajímá jak dlouho hodláme v jejich kraji pobýt a jaký je náš další program. Když se dozví, že nazítří máme sloužit svatou archijerejskou liturgii s metropolitou Amfilochijem v monastýru P. na úvod všebalkánského setkání pravoslavné omladiny, v očích jí zajiskří a s neskrývaným nadšením začíná vyprávět o metropolitovi. Při líčení zázračného uzdravení jakéhosi malého dítěte se jí na tvářích zatřpytí slzy dojetí. Následují další příhody a my lačně nasloucháme. Abychom však nezacházeli do detailů, shrňme zde, že arcibiskup z Cetinje se ve své metropolii těší velké úctě. To ostatně potvrzují také již dříve vyslechnutá svědectví jiných. Čas při vyprávění igumeny J. pádí velkými skoky a v jisté chvíli nám otec R. dává nenápadným pokynem ruky najevo, že přichází okamžik, kdy je třeba se zvednout. Máme totiž před sebou další etapu našeho putování. S mnohým děkováním za srdečné přijetí se loučíme s igumenou, kyneme na pozdrav několika dalším sestrám a ubíráme se k monastýrské bráně. Čas se již nachyluje k pozdnímu odpoledni. 

Startujeme věrně čekajícího Dustera a vyjíždíme vstříc klikatícím se cestám této zvláštní krajiny. Otec R. se opět ujímá role navigátora. Po nějaké chvíli vysvětluje, kam že se to vlastně ubíráme. Cílem naší cesty je monastýr s podzemním chrámem Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Dajbabské hoře. Jak zjistíme za chvíli, hora je spíše vyvýšeninou v rovné  krajině. Igumen vypráví o podivuhodném vzniku monastýru. Mladý pasáček Petko z vesnice Dajbaba měl jednoho dne nenadálé vidění. Spatřil neznámého světce s žezlem v ruce, který mu vyprávěl, že žil před Kosovem (před Kosovskou bitvou v r. 1389 - pozn. autora). Podle jistých indícií se předpokládá, že  to byl učedník svatého Sávy, Ilarion, první episkop Zetský (Zeta je starobylý název knížectví, které se ve středověku nacházelo zhruba na území dnešní Černé Hory - pozn. autora). Věří se, že národ ukryl jeho ostatky před nájezdy Turků v jeskyni Dajbabské hory. Světitel přikázal chlapci, aby mu byl na místě zjevení zbudován monastýr a že má o tom spravit monachy z některého blízkého monastýru. Pravil, že jeho ostatky budou nalezeny, když se vše srbské osvobodí od Turků. Petko nalezl v monastýru Ostrog učeného monacha Simeona a vše mu vypověděl. Simeon byl hluboce zasažen tou zvěstí a rozhodl se vyplnit přání světitele. Najal několik dajbabských vesničanů a začal s kopáním.

Jak šel čas, postupně odkrývali svatyni přesně tak, jak ji Petko popsal podle svého vidění. Chlapec se později stal učedníkem ctihodného Simeona. Po dokončení výkopů a stavby se Simeon z Božího úradku rozhodl, že na tom místě zůstane a usiloval o vybudování monastýru při chrámu. Vše se naplnilo na konci roku 1897. Monastýr se brzy stal cílem poutí národa ze všech stran. Ctihodný Simeon byl poznáván jako modlitebník, naplněný bezhraničnou láskou, obdařený prozorlivostí. Svatý vladyka Nikolaj Žičský ho nazval "svatým monachem" a ctihodný Ava Justin Čelijský po setkání se starcem v létě r. 1937 zapsal: "Byl jsem učiněn hodným zřít tvář velikého srbského Avy - otce Simeona."

Končí igumenovo vyprávění neboť přijíždíme k monastýru. Za okamžik již stoupáme po kamenném dláždění a schodech ke chrámu. Vchod do podzemních prostor v masivu hory kryje zděné podloubí. Vstupujeme dovnitř. Ocitáme se ve svatyni, kterou těžko popsat slovy. Procházíme chodbou ve skále až do samotného chrámu. Vstupujeme do oltáře a líbáme svatou trapézu. Div divoucí!... Otec R. nás vede k dřevěnému kivotu s ostatky svatého starce. Opět metáme zemní poklony a líbáme svaté mošti. Igumen nám ukazuje původní kivot ve vedlejší místnosti, který pro svůj pohřeb v podzemním chrámu připravil samotný svatý starec. Procházíme do malé sluje, která světci sloužila jako hesychasterium (místnost pro modlitební usebrání - pozn. autora) a kde také zpovídal. Stěny v prostorách jsou pokryty freskami, jejichž autorem je ctihodný Simeon. Je to zvláštní, naivní a zároveň působivý styl. Jako v omámení se ubíráme chodbou k východu. Před chrámem igumen loví v mantiji (svrchní oděv monacha - rjasa - pozn. autora) svůj mobil a někam volá. Po chvíli nás vybízí, abychom ho následovali k budově přilehlého monastýru. Vcházíme malou kovanou brankou a blížíme se ke dveřím, které se právě otevírají. Na prahu se objevuje představený monastýru, archimandrita L. Vítáme se jak se na duchovní sluší a následujeme ho do přijímací místnosti. Souhlasíme s nabídkou kávy, nevím už kolikáté dnes a nezbytné rakije. Archimandrita přináší posluženije a zahajuje rozhovor. Brzy zjišťujeme, že náš hostitel je nejen velmi bodrý, ale také až překvapivě obeznalý a zkušený monach. Ve velmi zajímavé debatě se postupem času dostáváme k možnostem navázání a rozvoje vzájemných mezicírkevních vztahů a spolupráce. Jejich popisem bychom však ztratili značnou část ztísněného prostoru, který máme k dispozici. Spokojme se tedy pro tuto chvíli s konstatováním, že v tomto směru existuje nemalý a nadějný potenciál. Za okny se už sešeřilo a náš igumen dává pokyn k odchodu. Chápeme, že příjemné setkání je nyní třeba ukončit. Loučíme se tedy s otcem L. a s drobnými dárky, které jsme od něho obdrželi, odcházíme z monastýru směrem k parkovišti. Za námi zní poslední archimandritova slova. Zve nás k další návštěvě. Doufáme, že Bůh v dohledné době určí příhodný čas a opět se s ním shledáme.

Temnou krajinou ujíždíme zpět do monastýru P. Zvedá se vítr. Jeho poryvy jsou cítit i na volantu. Začíná se blýskat, je slyšet jak v dáli hřmí. Netrvá dlouho a zemi začínají bičovat provazy deště. Konečně projíždíme serpentínami nad zátokou s naším monastýrem. Otec R. dává telefonem pokyn kterémusi z bratří, aby nám připravili něco k jídlu. Vlevo dole nad nekonečnou tmavou vodní plání Jadranu se křižují dlouhé blesky a od moře silně fouká. Několika posledními zákrutami sjíždíme do města. Igumen mne upozorňuje, abych byl opatrný na brzdy. Vzápětí mi dochází proč. Před námi jede nějaký dálkový autobus a najednou se na zcela rovné silnici začíná stáčet a smýkat ze strany na stranu. Jsme dost blízko za ním, takže máme problém. Díky Bohu - řidič nakonec srovnává smyk a nebezpečí kolize je zažehnáno. Projíždíme opatrně večerními ulicemi. Cítím, jak snadno by se Duster mohl začít klouzat po lesklém asfaltu. Otec Karel míní, že je to způsobeno velkým obsahem soli v dešti od moře. A již prudce stoupáme po příjezdové cestě, přistáváme u monastýru. Bez prodlení míříme do trapézy, kde je pro nás již připraveno postní, leč dokonalé občerstvení. Igumen žehná pokrm a mlčky jíme. Nějaký bratr se přibližuje na doslech a cosi, mně nesrozumitelného, pronáší směrem k představenému.Ten, aniž by přerušil rytmický pohyb lžíce od talíře k ústům, suše odvětí: "Nedráždi lva, když je hladový a jí..." Polykám chutnou kaši a směju se pod vousy. Když zakrátko dokončujeme stolování, je už pokročilý večer. Otec R. nás propouští v pokoji do naší kelie s pokynem kdy máme ráno přijít do chrámu. Když mne otec Karel opustí a odpluje do říše snů, chápu se pera a činím do zápisníku několik velmi stručných poznámek, posledních na této Bohem požehnané pouti. Později si pochopitelně budu vyčítat, že jsem nepřemohl únavu a nebyl pilnější. Spousta živých detailů se časem vytratí z paměti, zůstane pouze surové torzo událostí a těch několik podvyživených poznámek v zápisníku. Přes okno kelie zaznívá zvenčí hučení mořského větru a vzdálené burácení. Také občasné útržky komunikace mezi monachy, kteří, na rozdíl od nás, ztráví noc přípravou monastýru na II. všebalkánský sabor pravoslavné mládeže. S myšlenkou na to, jak vzdáleni jsme pokoře, sebepřemáhání a poslušnosti bratří upadám do spánku.

Zvuk klepadla mne probouzí z letargie. Bratři po celonočních přípravách beze spánku za chvíli začnou jitřní. My ovšem, podle igumenova požehnání,  příliš nesapěcháme.  Balíme věci, abychom mohli ve chvíli příhodné vše rychle naložit a vydat se na sever, do Srbska. V určený čas přicházíme do chrámu. Jitřní již dosti pokročila. Jeden z bratří nám po chvíli oznamuje, že máme jít do oltáře. Tam nás igumen vybízí, abychom se oděli v připravená kněžská roucha. Po dokončené jitřní v plné liturgické zbroji vycházíme před chrám očekávat příjezd metropolity Amfilochije a dalšího duchovenstva. Všude se trousí hosté saboru mládeže. Igumen nám představuje rektora bohosloveckého semináře na Cetinji otce Gojka. Posupně přichází další a další duchovní. Teď se v monastýrské bráně objevuje zástup monašek. Může jich být kolem dvaceti. Procupitají kolem se sklopenými hlavami a mizí v útrobě svatyně. Konečně přijíždí i Arcibiskup Cetinjský, metropolita černohorsko přímořský, jak zní část jeho oficiálního titulu, Amfilochije s doprovodem a další dva episkopové s doprovodem. Jeden z nich je biskup Stobijský David (z Makedonie - pozn. autora), druhého jsem nikdy neviděl. Ve své pýše mi zprvu vůbec nedochází, že pakliže s otcem Karlem stojíme na čele dvouřadého špalíru všelikého duchovenstva, znamená to, že nám místní prokazují velikou čest. Tvářím se pravděpodobně, jako by to pro mne byla běžná praxe, na kterou jsem zvyklý. Přichází metropolita. Jak se sluší líbáme mu pravici a přijímáme požehnání. Na to se zařadíme do svity poslušníků, monachů, jerodiákonů, kněží, protoppresbyterů a jeromonachů a následováni episkopy vcházíme do chrámu. Nyní je zřejmé, že monašky tu nejsou pro ozdobu. Vstříc našim krokům zní jejich nádherné "Dostojno jesť...". V několika okamžicích je tu těsno. Kde se tu nabralo toliko národa, ptám se sá sebe. Jsou tu i nějací chlapíci s kamerami. Když ustává šum a pohyb, poté, co hipodiákoni našli mitry svých episkopů, prodírá se k nám jeden z diákonů a táhne nás tlačenicí před hierarchy.  Úvodní modlitby jsou skončeny. Černohorský pohlavár se mne táže, kdo z nás dvou, tedy mne a otce Karla, je starší. Žaludek se mi stahuje. Aniž jsem schopen jakékoliv úvahy na toto téma, odpovídám střelhbitě se zřetelnou artikulací: "Otac Karol je stariji od mene, vladyko."  Metropolita se tedy obrací k otci a kyne mu rukou směrem k oltáři. Spolubratr líbá biskupskou pravici a svýrazem malého, bezelstného medvídka odchází do presbytáře. Vzápětí již pod klenbou chrámu zní "Blagosloveno carstvo...". Hlas se mu nezachvěje, zdá se, že je takovým chvílím zcela uvyknutý. Arcibiskup nyní kyne rukou mně a jednomu velice rozlehlému  moldavskému knězi, který mi připomíná ŠIrokého ze známé pohádky "O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém". V této chvíli ještě netuším, jak budu vzápětí za takovou nemístnou asociaci vytrestán. Odcházíme do oltáře. Zpěv antifony končí mnohem rychleji, než já se vzpamatovávám. Zoufale se snažím vytrhnout z kapsy spodní mantije přes stichar srbský služebník. Když se mi to konečně na poslední chvíli podaří, zjišťuji, že záložka není, bohužel, na počátku liturgie, leč na jejím konci, tam, kde zůstala včera při svaté liturgii, kterou jsme sloužili v Cetinjském monastýru. Prudce převracím stránky směrem dopředu, ale již je příliš pozdě. Vozhlas nelze najít. Kdybych nepropadl zmatku, řekl bych ho i zpaměti nebo prostě česky, ježe já jsem pohlcován tím, čemu říkáme "okno". Diákoni v chrámové lodi znervózněli, napětí stoupá tak, že se už, už vybije prudkým výbojem. Periferním viděním zaznamenávám, jak se křížem naproti mne stojící Moldavan hluboce nadechuje s očima nechápavě třeštícíma na mne. Je ještě širší a mohutnější než dosud. V tom zaburácí prostorem  strašlivě hlasitý vozhlas. Než mi to všechno projde hlavou, chrámem ještě doznívá jeho "...a kum ši pururea ši iyn véčii véčilóór..."!  Otec Karel má opět ten medvídkovský výraz a zjevně nemůže pochopit, co to předvádím. Nedivím se mu, já rovněž nechápu. Sestry však již zpívají další antifonu a liturgie běží dál. Oltář se naplňuje dalším duchovenstvem. Nakonec vchází i episkopové. Při druhém "vstupu" jsem již plně soustředěn, další "šou" se tedy nekoná. Na konci svaté liturgie jsme opět poctěni, když nás metropolita posílá na solej, abychom rozdávali naforu (antidor - posvěcený chléb, z něhož se při proskomidii vyřezal Beránek k eucharistické oběti - pozn. autora) a dávali věřícím kříž k uctění.

Když se chrám vyprázdní, vysvlékáme kněžská roucha a vycházíme z chrámu. Za budovou v níž je naše kelie, scházíme, poslušni pokynu igumena, po schůdkách do místnosti, které bratři říkají "mlýn". Opravdu tu stojí, o zeď opřený, kruhový kámen z velkého žernovu. Je zde plno všelikých kleriků, biskupové, V. I. P. hosté a také  politici z města i jakéhosi ministerstva. Silně naparfémované, nalíčené a vyzývavě oděné ženy, naprosto nezapadající do prostředí monastýru. Spousta prázdných a ješitných slov...  Po svaté liturgii je to všechno jedna velká rána perlíkem do čela... Sestry, andílci, roznáší občerstvení. Necítím se tu dvakrát nejlépe a tak s úlevou v duchu děkuji Bohu, když kterýsi z bratří oznamuje, že se máme všichni odebrat do velkého sálu o patro výše k zahájení saboru. Před "mlýnem" na kamenném dláždění dává metropolita interview  nějaké mladé novinářce. Tu mi v hlavě zazní slova archimandrity L: "Chyťte ho, držte ho, rvěte od něho co bude možno...!" "Teď nebo nikdy!", říkám si. Čekám, až rozhovor skončí. Všichni mezi tím zmizeli, je tu jen otec Karel. Dáma už děkuje arcibiskupovi za rozhovor, schovává diktafon a společně se vydávají naším směrem. Přichází má chvíle. S jistým rozechvěním, ale dostatečnou dávkou drzosti zastupuji metropolitovi cestu a vychrlím na něj svou smělou prosbu. Odpusť, laskavý čtenáři, že zde nemohu konkrétněji popsat, o co hierarchu žádám. Vrhám se na kolena. Metropolita pronáší slova, která slyším a vnímám, ale ona jsou pro mne najednou učiněna jaksi nesrozumitelnými , jejich obsah se zahaluje rozumu neprostupným závěsem. Cítím jen pravidelné lehké údery jeho pravice na můj zátylek. Vstávám a na mé místo se vrhá otec Karel. Když se ho později zeptám, co že to metropolita nade mnou pronášel, odmítne mi to prozradit s vysvětlením, že si počká, až se to stane. Hmmm... Akt požehnání končí a my následujeme pohlavára na zahájení saboru. Na schodech se metropolita otočí a sděluje nám, že nyní už můžeme odjet, jen abychom posečkali pár minut, než bude sabor zahájen úvodními řečmi. V naplněném sále pak vyčkáváme na vhodnou chvíli k úniku. Když přichází, odkládáme sluchátka a plížíme se k východu. Igumen R. vychází za námi a poté, co ho ubezpečujeme, že máme blagoslov od metropolity, doprovází nás k autu. Před tím nám ještě vyhoví, když ho žádáme o společnou fotografii před chrámem. Provází nás také někteří bratři. Se všemi se loučíme, děkujeme za přemnohá dobrodiní, která nám prokázali, prosíme za svaté modlitby, nakládáme zavazadla do Dusteru. Poslední pokynutí rukou, motor naskočí. Před námi je dlouhá cesta přes hory až tam, do malého monastýru uprostřed Šumadije (oblast centrálního Srbska - pozn. autora), kde nás trpělivě očekávají sestry s igumenou M. Zítra ráno tam, dá-li Bůh, budeme sloužit svatou liturgii. Musíme se rovněž zastavit u našich přátel v Kragujevci a osobně se jim omluvit za to, že jsme jim tentokrát museli dát košem. Spoléhám na naše silné přátelství a doufám, že to unese.

A to je, milý čtenáři vše, co jsme ti chtěli povyprávět. Ano, samozřejmě jsme povídali především o těch viditelných událostech, které jsme na naší pouti zažili. To byla setba. Nyní v nás to, co bylo zaseto klíčí a pomalu, skutečně velmi pomalu, získává obrysy, rozvíjí se. Je to jako požehnané světlo, které postupně odhaluje ve tmě jednotlivé skryté artefakty poznání. Zdá se, že je toho mnoho, na co ještě musí dopadnout ten zářivý proud. Kdo ví, možná se ještě někdy setkáme a promluvíme o tom, jaké plody přineslo to velké požehnání, které jsme si,  z Boží lásky a dobroty, přinesli  přes dvě Moravy od Jadranu. Děj se vůle Boží.

A tebe, milý čtenáři a souputníku, pokorně prosíme o modlitby. Aby nnakonec veškerá tma v tom jasném světle požehnání zmizela a vše bylo světlé, čisté... aby si v nás to Světlo našlo svůj pramen. A my tobě přejeme totéž.

Amen, dej to Bože! 

(Poznámka: autor děkuje otci Karlovi za poskytnutí některých fotografií;  Některé fotografie, použité v článku, byly převzaty z webu Metropolie černohorsko - přímořské, jak je i vidět na jejich označení).